Moje blogová odpověď paní blogerce Mikešové

Opravdu vidíte soutěž o Blogera roku jako somrování o hlasy a upřímnou radost těch, kdo uspěli, jako přerostlá ega, která jsou určena k splasknutí?

Milá paní kolegyně,

samozřejmě máte svaté právo na vlastní myšlenky, ale věřte, že už dlouho se mi nestalo, aby mě něčí zamyšlení přímo vymrštilo k rychlému zamyšlení vlastnímu.

Protože jsem od přírody hravá a zároveň přející, tak mi blogerská soutěž nejen není proti mysli, já ji vítám a umím se těšit z jejího průběhu i výsledků bez ohledu na vlastní umístění. Proto i já patřím mezi ty, kdo třeba na svém facebooku na probíhající soutěž upozorní, ale hlavně se vždy přimlouvám, aby čtenáři posílali hlasy komukoli z nás blogerů, koho rádi čtou. Bloger roku totiž není Zlatý slavík, Český lev, Ceny Thálie ani Česká hlava, aby byl tak hojně propagovaný jako jeho kulturní kolegové. Proto je hlavně na nás blogerkách a blogerech, abychom akci veřejnosti představili a zmiňovali se o ní. Pokud je snad mezi námi přece jen někdo, kdo o hlasy loudí a čtenářům vyhrožuje krutou pomstou, když mu žádný nepošlou, pak to není bloger, to je trubec mezi matkami královnami. Já sice nikoho takového neznám, ale když již o tom píšete, snažím se reagovat.

Víte, to je totiž tak. My, blogerská parta, ať již svorná či příležitostně v rozepři, ty své blogy píšeme nejen pro své potěšení, ale hlavně pro čtenáře. A nesmírně nás těší, když vidíme, jak nám pod článkem přibývá čtenost, nebo jak čtenáři na naše psaní reagují v diskusích. To je totiž naše jediná a zároveň ta nejlepší odměna za večerní a noční hrbení se u počítače a vrzání mozkových závitů, když se snažíme slova a myšlenky co nejlíp poskládat. Zmiňuji to hlavně proto, že se mě občas někdo zeptá, kolik za tohle psaní činí honorářová odměna. Všem poctivě odpovídám a ráda bych to zmínila i zde, že BLOGY PÍŠEME ZCELA ZDARMA. Děláme to dobrovolně a rádi. Proto ty hravější z nás každý rok tak hodně potěší, když nám čtenáři pošlou hlas. Je to pro nás takové pohlazení a motivací do dalšího psaní. Nic dalšího to neznamená, ale je to hodně milé.

Nevím jak kolegové, ale sama za sebe dodávám, že nejvíc blogů píšu těsně po půlnoci, když vím, že mě už nic nebude rušit. Vím, že nejsem sama, kdo to má podobně. Ovšem pomyšlení, že v 5.45 musím vstávat, abych v 7.00 už stála v knihovně za svým výpůjčním pultíkem, to je někdy krušné. Ale když nutkání psát umí být někdy tak přesvědčivé, prostě mu nelze odolat.

A co mě těší opravdu moc, to je skutečnost, kolik idnes blogerek a blogerů se dnes již řadí mezi spisovatele. Někteří mají na knižních pultech již více než jednu či dvě knihy. Je to jeden z mnoha důkazů, jak kvalitní autoři blogy píšou. Když vidím za výlohou knihkupectví některou z jejich knih, mám upřímnou radost. A co teprve když si ji koupím a už cestou domů ve vlaku nedočkavě začnu číst. Třeba knihu Josefa Prouzy „V některém z příštích žraloků“, nebo „Italské trojhubky“ Marty Kučíkové, nebo „Cestu do blikajícího pekla“ Šárky Medkové, nebo „Jiné místo“ Kateřiny Karolové…

Ještě bych se chtěla, paní Mikešová, zeptat, jestli jste někdy osobně byla na slavnostním vyhlašování? Já zatím jednou, další roky mi to zdravotní důvody neumožnily, ale byl to pro mě velký zážitek a nucené absence jsem nesla těžce. Panovala tam totiž tak milá, uvolněná a přátelská atmosféra, hodně jsem se nasmála, seznámila jsem se s blogery, které jsem dosud znala jen prostřednictvím jejich psaní a z blogerské fotografie. A věřte, že promluvit si z očí do očí, je něco úplně jiného, než si napsat do diskuse pod blog. Vyhlašování je prostě hlavně setkání lidí, které pojí stejná záliba a jednou za rok je to víc než příjemné. Asi jako když si vyrazíte s kamarády na kafe a je vám spolu fajn.

A věřte, že chápu i kolegy, kteří se třeba po menší odmlce v době hlasování náhle připomenou novým blogem. Víte, jde o to, že se hlasuje za práci v loňském roce. To znamená, že se může stát, že se autor, který vloni hojně blogoval, měl pěknou čtenost i ohlasy čtenářů, z nějakého důvodu musel letos odmlčet. A protože se při nominaci do první desítky hlasuje přímo pod blogem autora, tak je ten, kdo v poslední době tak moc nepsal vlastně znevýhodněný, protože ač se vloni činil, letos trochu sešel z očí. Když se čtenáři blogem připomene, tak ten, kdo ho vloni rád četl, náhle zavýskne, ejhle, na toho bych málem zapomněl a přitom mě vloni tak bavil. Proto nemám ani v nejmenším nikomu za zlé, když v tyto dny přidá na své psací aktivitě. A když jde naopak o autora ne moc úspěšného, víte, i kdyby se upsal… třeba i ďáblu, když ho čtenáři v lásce nemají, hlas mu nepošlou.

Hodně psací radosti Vám upřímně přeje

Zdeňka Ortová

P.S. A představte si, že ač jsem se předloni v "Blogerovi" umístila na druhé příčce, tak mi od té doby na těle vyrostlo kdeco, ale ego furt nic. :-)