Literatura není svatá, čeří ji každou chvíli nějaký skandál

Přiznávám, že neurčitý termín „každou chvíli“ jsem v názvu použila s nadsázkou, protože pro někoho je chvíle opravdu jen vteřinový moment, zatímco pro historika to může být celé století. A protože literatura je věčná, může si čtenář pod každou chvílí představit přesně to, co sám chce. A co se skandálu týká, určitě si kolem literatury na některý vzpomenete sami, ale já bych použila příklady dva.

Kdo považuje literaturu za stojaté vody, v nichž se nic zvláštního neděje, ten letos pookřál, když výtvarnice Toy Box obvinila naši přední spisovatelku Alenu Mornštajnovou z krádeže jejího příběhu o znásilnění dědou. Bylo kolem toho hodně humbuku, kterému jsem věnovala jen málo pozornosti, protože uznejte, že kdyby spisovatele měly svírat tvrdé mantinely, tak by nemohl psát vůbec o ničem. Vzpomínám, že jsem kdysi četla rozhovor s autorkou, která přiznávala, že ona sama pro svoje povídky hledá inspiraci například v uveřejněných dopisech na internetu nebo v časopisech, kde pisatel třeba žádá o radu čtenáře nebo psychology. A samozřejmě dopis neopíše a nevydává ho za svoji povídku, jen téma rozvede po svém, častokrát je i pointa jiná, někdy stačí věta či zmínka, která v ní vyburcuje představivost a celý příběh rozehraje úplně jinak. A já to považuji za naprosto v pořádku. Vždyť i největší světoví spisovatelé se nikdy netajili tím, že inspiraci pro svá díla hledali třeba v hospůdkách, kde u piva či jiného moku poslouchali rozhovory štamgastů a z některých fragmentů toho, co zde bylo řečeno, pak vznikly zárodky pozdějších slavných románů.

A něco bylo třeba na počátku úplně jinak. Traduje se, že ve svém románu Vynález zkázy Jules Verne předpověděl atomovou bombu. Učili jsme se o tom i ve škole. A teď po desítkách let od prvního přečtení této knihy se z různých pramenů dočítám, že se Verne inspiroval skutečným příběhem chemika Turpina, jenž objevil velmi výbušnou chemickou sloučeninu, ale protože nebyl spokojený s odměnou, kterou za ni obdržel, a ještě začal svoji francouzskou domovinu obviňovat, že jeho objev tajně prodala do ciziny, byl obžalován z velezrady a skončil ve vězení. Kauza to prý byla v té době známá a Verne se jí nechal inspirovat. Když se pak Turpin z vězení vrátil a knihu si přečetl, dal spisovatele k soudu. Verna zde obhajoval jeden z nejlepších tehdejších francouzských právních zástupců Raymond Poincaré a Jules Verne byl nakonec uznán nevinným. Jenže Jules Verne tehdy u soudu nemluvil pravdu, když tvrdil, že se jedná o podobnost čistě náhodnou. Později objevená spisovatelova korespondence s jeho bratrem Paulem totiž dokazuje, že Verne opravdu Turpina jako předlohu pro svůj román použil. Dochoval se totiž dopis, ze kterého vyplývá, že pracovní název Vynálezu zkázy byl právě "Turpin“.

A víte co? Mě na knize zajímá pouze to, jak mistrovsky si její autor umí hrát se slovy, jak skvěle rozehrává osudy svých hrdinů, že košatí příběh tak poutavě, že se mi od knihy vůbec nechce odejít. A co ho k napsání románu přimělo či inspirovalo, to jako čtenářka nechávám klidně klimbat ve spisovatelově šuplíku s náměty. Snad jen… ale je to taková pošetilá myšlenka, stále vyhlížím, až nějakého slavného literáta zaujme některá z mých blogových myšlenek a upřede z ní román na Nobelovku. Ale zatím pořád nic :-)