Kdo má peníze, může být hloupý, jak chce

Taky jste rádi, že jste si ve středu nemuseli vyzvednout svoje pololetní školní vysvědčení? Ani kdyby bylo plné jedniček?

Když se nad měsícem lednem začne smrákat a dětem školou povinným nastane čas pololetního účtování, pocítí většina dospělé populace uspokojení, že si žádné vysvědčení už nemusí převzít. Včerejší den prázdninového volna bychom brali všichni, avšak vysvědčení je záludnou vstupenkou, která jediná nám přístup do bezstarostného dne umožňuje. A věřte, že život je ten nejpřísnější pořadatel, jemuž bez platné vstupenky nikdo neproklouzne, byť by se tvářil sebedětinštěji. 

Zatímco za školáka se ve zralém věku nevydávají ani ti, jejichž myšlení vykazuje jisté známky skromnosti, tak vím o jedné samozvané uvaděčce. Vyprávěla mi o ní kamarádka, pro kterou je dodnes noční můrou už pouhé pomyšlení na tělnatou sousedku v penzi, holdující poměrně zvláštní zálibě. Kdykoli se ve škole rozdávalo vysvědčení, zatarasila vchod do jejich ulice a nutila zde bydlící děti, aby jí při návratu domů předkládaly vysvědčení ke kontrole. Mnozí poddajní školáci její příkaz poslušně vykonávali, ale postupem času se vytvořila početnější odbojová skupina, jejíž hlavní metou bylo dostavit se domů s vysvědčením neposkvrněným výstupní kontrolou staré Pavláskové.

Když vyčerpali zprvu úspěšné nápadité výmluvy o tom, jak na jejich škole vypukla infekční karanténa či chřipková epidemie, takže se z ní nesmí vynášet nic včetně tělocvičných úborů, došlo na různé únikové cesty. Většinou šlo o málo používané průduchy starou zástavbou, takže se rodičům domů nevraceli ještě ráno svátečně odění školáci, ale spokojení odrbánci. Později se ukázalo, že s nimi prchal i vyložený jedničkář, který se jako jediný za své vysvědčení nemusel stydět. Když ho nedávno kamarádka na abiturientském srazu pochválila za jeho dětskou zásadovost, tak ji současný pan inženýr ujistil, že neprchal z morálního principu, ale protože ho bavilo přijít domů špinavý.

Jsou však mezi námi i tací, kterým je známkování šumafuk a beze zbytku naplňují i po dvou tisících letech výrok římského básníka Publia Ovidia Nasa: „Když má někdo peníze, může být hloupý, jak chce.“

Ale no tak, neukazujte na ty lidi prstem a nezáviďme jim, protože, ať chceme či ne, každému z nás vystaví jednoho dne to nejdůležitější vysvědčení život sám a nějakou tu starou Pavláskovou potkáváme průběžně celý život taky všichni. Ale jen na nás záleží, jak moc otrhaní jednou do věčných prázdnin vstoupíme, protože vysvědčení tam musíme předložit všichni bez rozdílu. A mince, na kterých nám zaživa pořád tak záleží? Ty nám přece sebere převozník.