Herečka Květa Fialová si spletla politika Lubomíra Štrougala se zpěvákem Karlem Štědrým

Na rozdíl od nás nepopulárních, je populární člověk permanentně ohrožený nejen vlastní slávou, ale i tím, že si ho spletou s někým jiným.

Určitě jste už také slyšeli nebo četli historky o tom, jak byl při nějaké příležitosti Lasica považován za Satinského, Kotvald za Hložka, Svěrák za Smoljaka, Šíp za Uhlíře, Suchý za Šlitra či Kotek za Mádla. Správně namítáte, že jde o sehrané dvojice vystupující většinou pospolu a v tom případě není záměna zase takovou raritou. Souhlasím. Ale mylná identifikace se týká i osobností, které zdánlivě nemají vůbec nic společného.

Jen vzpomeňte, jak si například ve filmu „Já už budu hodný, dědečku“ venkovský manželský pár splete nerudného herce Dóďu Bergnera ve skvělém podání Miloše Kopeckého se skladatelem dechové hudby Karlem Valdaufem. Můj bývalý kolega si zase jednou popletl herce Bořivoje Navrátila s podobně nevlasatým zpěvákem Karlem Hálou. Známá je i vtipná historka herečky Květy Fialové, kterou ráda dávala k lepšímu, že si kdysi v televizi spletla Lubomíra Štrougala s Karlem Štědrým.

Ovšem existují i nadmíru užitečné záměny. Například Alexandr Sergejevič Puškin byl při jakési cestě omylem považován za vládního úředníka. Jednou tuto historku povyprávěl kolegovi Gogolovi a zakrátko byla na světě geniální hra Revizor.

Zajímavé je, že žena se stává aktérkou takové prekérní situace jen zřídka. Nebo alespoň já jsem dosud neslyšela žádnou veselou historku, v níž by si někdo spletl ministryni obrany Janu Černochovou s lyžařkou Ester Ledeckou, Lucii Bílou s Ewou Farnou nebo Petru Kvitovou s Aňou Geislerovou.

Tak já se pokusím přidat na misku vah něco za nás děvčata a povím vám, jak se ke mně minulý týden v zelenině přitočila paní, zatahala mě na rukáv a nadšeně říkala, jak je ráda, že mě po delší době zase vidí. Držela jsem v ruce svazek ředkviček, paní jsem letmo koukla do obličeje, usmála jsem se a odvětila jsem, že ji také ráda vidím. Nu, co máte povídat, když vůbec netušíte, kam paní zařadit. V duchu jsem tipovala, že jde o jednu ze čtenářek naší knihovny, která zřejmě delší dobu pauzíruje, spatřila knihovnici a vzpomněla si, že by se mohla zase do něčeho začíst. Ale paní na mě číhala ještě ve vedlejší uličce u banánů a zeptala se, jak se daří mojí dceři, jestli už je zdravá a dostala se na tu školu?

„Promiňte, já nemám dceru?“ odpověděla jsem překvapeně. „No přece vaše Monička měla ty problémy,“ řekla paní skoro nedůtklivě, protože jsem vypadala jako matka, která zapírá své dítě a ještě ke všemu ani neví, co bude studovat. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle naše čtenářka nebude, že si mě paní prostě s někým spletla. Zkusila jsem jí situaci vysvětlit, ale nešlo to jako po másle, protože mi chvilku nevěřila, že nejsem prodavačka z naší samoobsluhy a bylo jí divné, že se k tomu nechci přiznat. Opravdu nepřeháním, aby bylo veselo, skutečně se to takto odehrálo. V tu chvíli náš rozhovor zaujal i vietnamského zelináře a přišel se zeptat, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct, že mandarinky jsou dobrý, sladký. Pomýlená paní mu řekla, že jsem hrozně podobná jedné prodavačce ze samoobsluhy a ona teď neví, jako to s její Moničkou dopadlo. Prodavač vykulil oči, řekl mi, že ředkvičky dobrý, sladký a rychle se vrátil za kasu.

Když jsem se po polední pauze vrátila do knihovny, povyprávěla jsem historku kolegyni, ale ani jedna jsme si nevybavily vůbec žádnou z prodavaček zdejší jediné samoobsluhy, která by mi byla alespoň vzdáleně podobná.

Asi takhle. Snažím se na všem najít nějaký klad, tak pro tuto příležitost si myslím, že jsem měla štěstí, že si mě paní nespletla třeba s Dagmar Peckovou a nechtěla po mně zazpívat něco z Carmen, třeba zazpívat Habaneru.

Vlastně štěstí měla ona a vietnamský prodavač, protože jak se znám, já bych kousek té Habanery určitě s chutí zazpívala.

Jak vidno, nemusím být ani slavná a populární, aby si mě někdo spletl. Ačkoli po té árii, kterou bych spustila, bych se minimálně ve svém bydlišti populární určitě stala.