Dámy, taky jste chtěly utéct s pánem od kolotoče?

Pokud ano, nestyďte se za to. Vždyť je tak opojné zamilovat se na první pohled do někoho, z koho vyzařuje pravidelné cestování a nepravidelná hygiena.

Ale to s tou hygienou berte s nadsázkou. Nemyslím tím, že žádný světský neví, co je mýdlo a mezizubní kartáček. To jsem si jen vzpomněla na léta povinné školní docházky, kdy k nám každý rok přijížděly pouťové atrakce a s nimi i syn jejich provozovatelů Albert, který byl stejně starý, takže k nám chodil do třídy po dobu, kdy u nás „kolotočáři“ působili. Většinou to byly tak tři týdny a dočasný spolužák nám o přestávkách líčil svůj běžný život, který mu připadal samozřejmý a otravný, ale nás rozdychtil, protože kočování od města k městu nikdo z nás nezažil. A mnohým, hlavně klukům, se moc zamlouvalo, že se Bertík nemusel pravidelně mýt, protože na mnohé štaci byla k dispozici jenom pumpa se studniční vodou, a kdo by se po večeři otužoval, že jo.

Jenže věčně jsme dětmi nebyli a svoji pravidelnou zastávku u nás začali dělat i jiní světští. V tu dobu už mi puberta narušila nevinnost a exoticky vyhlížející mladík od houpaček mi připadal okouzlující. Dlouhé vlasy, jemně tmavá pleť, uhrančivé oči a hlas připomínající Josefa Laufera, když v recitativu písně Maria podmanivě říká: Maria, přijď po špičkách, anebo hlučně na saních, noc je bílá, tichá a já čekám tvůj smích. A když měl službu v pouťové střelnici jen tak v tričku bez rukávů, tak nám holkám připomínal se vzduchovkou v ruce neohroženého Indiána, který by svůj kmen v žádném případě nenechal potupně zahnat do rezervace. V tu dobu se jako nejlepší nápad jevilo okamžité nastěhování do jedné ze zaparkovaných maringotek a sexy krasavci dělat na cestách společnost. Ale než mě odsoudíte za lehkovážnost musím si dupnout.

A proč ne? Vždyť i Kateřina, manželka majitele říčních lázní Antonína Důry, se na první dobrou zakoukala do kouzelníka Arnoštka a v jeho maringotce našla dočasné štěstí. A Eva Pilarová krásně zpívala o kolotočáři, který měl tetovaná zápěstí, zpěvačku uhranul a ona s ním chtěla utéct. Text písně se zmiňuje o tom, že i po letech, když hrdinka písně vidí kolotoč, vzplanou v ní vzpomínky a je k neudržení.

Smutnou pravdou je, že dneska bych už kočovat nechtěla. Vidím v tomto způsobu života příliš mnoho nedostatků omezujících pohodlí, a naděje, že bych jako kolotočářka nemusela psát pravidelné domácí úkoly a večer se sprchovat, na mě už taky nezabírá. A kdoví, jestli si ty lidi z maringotek řádně platí penzijní připojištění a mají na stará kolena vůbec nárok na důchod. Ta praktičnost mě až děsí. Kde jsou ty osvobozující doby, kdy mě na klukovi od kolotoče zajímala spíš naše vzájemná hříšná přitažlivost než to, jestli má odpovídající vzdělání a jeho názor na stavební spoření.

Že je mládí definitivně v čudu dokazuje, že když tento týden naše náměstí obsadily pouťové radovánky, napadlo mě jenom to, že se letos udržím a určitě se nebudu chtít svézt v autíčkách, já pak z nich nemůžu vylézt, ale uznejte, že když spatřím kolotoč s kávovou konvicí a spoustou hrníčků, tak to se teda neudržím a prostě to musím vyfotit. Jen doufám, že jsou hrníčky bez tekutin, když do nich děti nastupují. Když vystupují, možná tam už nějaké budou. Nedivila bych se, já jsem jako malá strachy počůrala koni sedlo.

P.S. Zajímá vás, jak vypadají chlapi od kolotočů, co u nás teď bivakují? Upřímně, já vůbec nevím.