Naše střední generace je mladým k smíchu

Dnešní mladí lidé mají jiné možnosti, než za jakých jsme vyrostli my. Je to dobře, mají přístup ke vzdělání, jazykové vybavení, znalosti věcí, o kterým se nám ani nesnívalo. Jenže jsou také často velmi málo tolerantní, neuvědomují si, že žijí v úplně jiné době. Možná jsme bývali podobní ke starším, ale přece jen jsme více zachovávali ke starším úctu, to dnes je spíše vyjímnkou.

V dnešní době si mezi mladými občas připadám jako primitiv, kdejaké malé dítě umí věci, na které pouze hloupě koukám a smějí se, že potřebuji všechno několikrát vysvětlit a názorně ukázat. Hlavně nechápou moje otázky typu: A proč se to musí právě takhle? Když jsem se před lety učila pracovat na počítači, byl to doslova horor, bála jsem se na cokoliv sáhnout, abych něco nevymazala. Časem se to poddalo, ovšem stejně ovládám pouze ty funkce, bez nichž nemohu fungovat. Pokud se něco pokazí tak ohromně miluji přivolané odborníky, kteří používají jakousi hantýrku, která je pro mě španělskou vesnicí, to je pak musím vyzvat, aby mluvili laskavě česky. Odpovědí většinou:“Aha!“ Ale ten ironický úšklebek vidím, myslí si: No jo, stará bába! Stále se musím sama sobě smát, když se mě ptal programátor, jaký mám počítač, řekla jsem mu, že takový šedý. Snažil se ovládat, tvářit se přirozeně, ale prostě nechápal, že nemám vůbec potuchy na co se vlastně ptá. Strašně dlouho jsem odolávala a odmítala používat mobil, připadalo mi, že budu uvázaná jako pes u boudy. Taky ano! Nafasovala jsem v práci mobil a konec debaty. Přinesla jsem krabičku domů a dala jsem ji synovci: „Dej mi to, prosím, do stavu, aby to šlo a pak mi vysvětli, co s tím mám dělat!“ Marek si s telefonem hrál a pak začalo učení. Nemyslela jsem si o sobě, že jsem tak tupá. Nakonec to rozsekla moje dcera: „Mami, představ si, že tohle je ENTER a to druhé Esc!“ Bylo vymalováno, přestala jsem se té potvůrky bát a dnes ho vypínám, abych měla alespoň občas pokoj. Sice si bez něj nedokáži představit svou existenci, přímo na ulici si zařídím všechno potřebné, ale stačí mi pouze k tomu, abych přijala hovor, zavolala, pořípadě napsala či přečetla si zprávu, další vymoženosti znát nemusím. Při koupi nové televize to bylo obvyklé, nebyla jsem zvyklá na dálkový ovladač, ta stará mi dobře sloužila dvacetčtyři let. Zde byl nápomocen zeť, všechno naladil a zapnout a vypnout již zase takový problém nebyl. Jednou jsem se vrátila domů a zjistila, že mi mladí koupili DVD přehrávač, všechno vypadalo připojeno, takže jsem vložila do mechaniku film a čekala. Nedělo se nic, volám dceři:“Miláčku, ono mi to nejede!“ „Máš tam ještě jeden ovladač.“ „Ano, vidím, jenže nic se neděje.“ „A máš vůbec puštěnou televizi?“ Pochopitelně ne. Pokud půjde vývoj mílovými kroky, nebudu stačit s dechem a jen žasnu, jak i ty moje vnučky vědí, co mají zmáčknout a přitom jim to nikdo nevysvětloval, naopak se zeť často zlobí, že si kazí oči u počítače, doma do pracovny nesmějí ani páchnou, u babi je vše povoleno. Předpokládala jsem, že jsem nad tou moderní technikou konečně začala vítězit, ovšem ouha, nikdy neříkej hop, dokud nepřeskočíš! Podobně tupě jsem vypadala v elektru, když mi odešla stará lednička či sporák, asi jsem před prodavačem vypadala za pěkně trhlou ženskou. Copak jsem měla tušit, že spotřebiče jsou dnes úsporné? Ještěže jsem nezačala vykládat o bílé barvě. A automatická pračka? Nakonec jsem si nalepila nad ní úplně primitivní manuál, abych z počátku vůbec vyprala a stejně chodím zapínat pračku s brýlemi na očích, když už to tolik stálo, aby se tomu proboha nic nestalo. Dodnes nechápu funkci faxu, strčím do toho papír a vyleze to třeba v Japonsku, nejdříve se mi chtělo věřit, že ta písmenka přenášejí nějací neviditelní permoníčkové… Podobné je to s e-maily, během pár vteřin přijde odpověď, vše zařídím doma u stolu. Žádné zbytečné chození a volání. Přestože téměř denně sedím před monitorem a skypuji se svým přítelem ze San Diega, nikdo mi nedokáže vysvětlit, že ho slyším jako by byl u nás v pokoji a vidím každý detail i to, že si jde udělat kafé. Pro lidstvo je jediná spása, že nemám řidičák, což o to pravidla silničního provozu ovládám lépe než kdekterý řidič, ale rozumět ještě autům to už je nad mé síly. Často poslouchám, že to jede jak zdechlina, zatímco já se pohodlně vezu a žasnu proč ten řidič tak nadává, když to autíčko tak krásně přede a krajina ubíhá kolem nás. Svým myšlením jsem zůstala kdesi ve svých mladých letech a říkám si, jak bylo lidem skvěle, když řešili obyčejné starosti, co uvařit, zda je třeba poklidit dobytek, či začít kosit, jest-li to seno nezmokne. Jistě, snažím se přizpůsobit době, jinak to ani nejde, ale v mém věku to jde velmi ztuha. Občas si říkám, že se ten svět řítí strašně rychle. Nač ten kvalt? Vždyť již si často lidé nedokáží třeba v klidu sednout, osobně se navštívit. Není to škoda, že se stále používá technika a lidé zapomínají, že nejkrásnější je si sedmout, uvařit si kafíčko a občas si docela normálně popovídat? Nenechchme se úplně ovládnout technikou!!!