Strach

Často mi bývávalo k smíchu, když moje přítelkyně se bála chodit za tmy. Pokaždé spěchávala domů, nebo jsem ji doprovázívala. Nikdy jsem tuto její fobii nechápala a to jsme kamarádky od malinka a dnes jsme dávno dámy v nejlepších letech… Vždy jsem jí říkala, že tma není můj nepřítel, pouze zlí lidé.

Mou největší vášní jsou osamělé toulky lesem, nejen v houbařské sezoně, ale celoroční. Úžasně si při nich odpočinu, doslova dobiji baterky. Nepotřebuji společnost, prostě potřebuji být sama. To pro změnu nechápe moje nejvěrnější družka, tím nemyslím samozřejmě, že patříme mezi čtyř procentní menšinu. Ta jde do lesa pouze se mnou, nebo s manželem, či za doprovodu jiných známých. Přes tyto odlišnosti, je naše přátelství pevné a navzájem si dokážeme pomoci, povzbudit se ve všech trampotách, či potěšit se z úspěchů, tak jak je přináší život. Moje špičkování, že je strašpytel, brala s humorem a obdivovala mne, že se nebojím. Jenže všeho do času, přišel den, kdy došlo i na mne… Ten sobotní podzimní den byl nádherný, přímo člověka nutil jít ven. Škoda ho strávit takovými nudnými věcmi jako je uklízení, či žehlení. Udělat se musí, ale práce nemá nožičky, ta počká, nikam neuteče. Ovšem hezkých dní je třeba využít, ty nejsou pokaždé. Neměla jsem stání a hned po snídani jsem si vzala svou tuláckou hůl a tradá na svá oblíbená místa. Tentokrát mé kroky směřovaly ke známé zřícenině hradu. Vykračovalo se výborně, teplota tak akorát, jak to mám ráda, žádné vedro ani zima, sluníčko svítilo, ptáčci a všelijaký hmyz krásně štěbetal, co víc si může člověk přát. Nikde ani živáčka, přesně tak to mám ráda. Krásně jsem si procházku užívala, u hradu trochu vydechla a jinou cestou jsem si to namířila zpět domovu, aby se rodina o trhlou mámu nebála. Všechno se zdálo báječné… Ale co to? Můj zrak zabloudil mimo cestičku přede mnou a já uviděla u stromu sedící postavu. Trochu jsem zmírnila kroky, ale přece jen jsem k tomu člověku zamířila. Začalo mi být podivné, že se nehýbá a při přiblížení vidím, že je to zřejmě muž, připoután ke stromu. Tady již jsem žádná hrdinka nebyla, ale zmocnila se mne panika. Stojím, nikde nikdo. Volám: „Stalo se Vám něco? Potřebujete pomoc?“ Nic ticho. Zmocňuje se mne hrůza, ten člověk je snad mrtev. Co mám dělat? Pokud žije, je třeba mu nějak pomoci a k nejbližšímu obydlí je to skoro hodina cesty. To by již mohlo být pro chudáka pozdě. Nakonec mé svědomí bylo silnější než můj strach, nemohu odejít a nesnažit se zjistit, zda je třeba zjistit, co se vlastně stalo. Dušička je ve mně malá, ale přece jen jdu blíže. Stále na domnělého trpícího muže mluvím, odpověď žádná nepřichází. Konečně stojím vedle něj… Má naražený klobouk, který mu zakrývá celý obličej. Oblečen je v džinech, kárová košile, na rukou rukavice a obuté botasky. Sbírám poslední zbytky odvahy a na postavu sahám. Nejdříve by se ve mne krve nedořezal, pak si sednu vedle domnělého nebožtíka a propukám v hurónský smích. Pokud by šel někdo kolem, určitě by si pomyslel, že se ta ženská pomátla na rozumu. U toho stromu byl přivázán vycpaný hadrový panák. Chechtala jsem se celou cestu domů, že jsem se nechala takhle napálit. Je docela možné, že se někdo v úkrytu skvěle bavil… Jenže při vyprávění doma, jsem si uvědomila, že tento kanadský žertík mohl také nějaké citlivější povaze ublížit, ne každý člověk snese takový úlek a ne všem je takový zážitek k smíchu. Odpoledne při kafíčku jsem se přiznala kamarádce, že již vím, co je to mít strach a slíbila ji, že již nikdy si nebudu tropit žerty z toho, že se někdo bojí! Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Na každého jednou dojde!