Štvanice na prezidenta

Původně jsem se nechtěla vyjadřovat k neskutečně štvavé kampani na našeho pana prezidenta Miloše Zemana, která trvá prakticky od jeho zvolení ve svobodných volbách. Pan prezident ať učiní či řekne cokoliv, okamžitě se zvedne ohromná štvanice ze všech stran, tedy poražených ve volbách, masmédia a co mě obzvláště mrzí, že se k ním přidávají ministři ČSSD, tuto stranu jsem vždy volila, ale již nikdy více, protože se sociální demokracií již nemá nic společného a jejích kopání do člověka, který je vytáhl z upadání do zapomenutí, je prostě podlost. K obusmance Šabatové se odmítám vyjadřovat, protože ta nemá žádný morální kredit k zastávání tak významné funkce.

Na prezidentova slova se zvedla další bouře od politiků, „rádoby osobností a taky odborníků“ a bečící stádo ovcí, aniž by se nad jeho výrokem trochu zamysleli. Toto je tedy tolik kritizovaný výrok: „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umisťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba,“. Podle pana prezidenta jsou děti mnohem šťastnější, pokud jsou v rovnocenné komunitě. Jinak mohou být oběťmi šikany a pohrdání. Také učitelé se nemohou v takovém případě věnovat talentovanějším dětem. Nebudu se dnes zamýšlet proč se tato kampaň vede, ale chci na svém případě ukázat, proč s panem Zemanem souhlasím. Otvírám svou třináctou komnatu svého dětství a věřte, že to není vůbec snadné. Jenom tak však mohu potvrdit výše uvedené výroky. Narodila jsem se, jako dítě handicapované, po porodu jsem prodělala rannou dětskou mozkovou obrnu. Pochopitelně jsem na rozdíl od mnoha jiných, kteří jsou na tom mnohem hůře než já, jsem v té době měla štěstí, že moji rodičé nedali odbýt neochotnou dětskou lékařkou, jména uvádět nebudu, protože píši pod jménem i obličejem, který patří mé osobě. Naštěstí se našel pan doktor, který s mou nemocí neměl nic společného, pouze obrovskou lidskost. Postaral se, abych byla léčena, časté pobyty lázních Železnice a Janských lázních, způsobily, že jsem začala chodit, sice špatně, ale na rozdíl od mnohých ne tak šťastných, chodím. Další následky ty viditelné jsou časté záškuby hlavy, obličejových svalů, co již není tak viditelné je těžká nedoslýchavost a ne příliš obratné ruce, prostě špatná motorika. V lázních jsem poznala mnoho těžce postižených, takže dobře vím, jak to pan prezident svým výrokem myslel. Díky onomu panu doktorovi, svým obětavým rodičům a tehdejšímu řídíímu učiteli sem chodila do normální školy, s jedinou úlevou, osvobozena od tělocviku. Pomáhala jsem si odezíráním a měla jsem štěstí, že jsem byla z vesnice, kde nás všichni znali a nikdo se mi neposmíval i když jsem nebyla nijak spolužáky vyhledávaná, spíše ignorovaná a jediná kamarádka ze školy je mojí věrnou až do dnešních dnů. Na střední škole to bylo v pořádku, tam již byly spolužačky inteligentní a kantoři většinou ohleduplní. Že dovedou být děti velmi zlé až kruté, ovšem poznala moje dcera, když jsme bydlely v městečku, kde se jí spolužáci posmívali, že má divnou matku. Myslím, že tím velm i trpěla i když jsme si doma vysvětlily, že se posmívají ti hloupí. Původně jsem chtěla psát o mládí, pocitu osamělosti, ale to sem nepatří. Pouze závěrem uvedu, že já i dcera jsme skoro celý život pracovaly s lidmi s různými vadami a víme, že je nám mezi ními dobře, dokáží být vděční a poznají, kdo je má rád. Takže věřte, že pan prezident je vzdělaný a dobrý člověk a ne nějaký podrazák a přeji mu, aby ty štvanice ve zdraví ustal.