Co se to s námi děje?

Když jsem včera napsala článek, který se zaměřil především na slušnost v diskuzích, byla jsem téměř zděšena reakcemi čtenářů.

Logicky chápu, že není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. O to mi ani nešlo, pouze jsem se dovolávala obyčejné lidské slušnosti a předpokládala jsem, že se dočkám věcné argumentace. Kupodivu jsem se tentokrát nebyla obětí nenávistných útoků já, ale mladý muž, vozíčkář Jiří Hrebenár, který píše své články a postřehy na stejném blogu jako já, pouze píše dva roky, kdežto já pouze paběrkuji… Dala jsem si poctivou práci, přečetla celou diskuzi i maily, které mi přišly na můj soukromý mail. K jakému závěru jsem dospěla? Vlastně k tomu, co jsem již dávno věděla, že člověk je člověku vlkem. Celý život se pohybuji mezi lidmi s různými zdravotními handicapy, protože sama mezi ně patřím. Nemám žádné sociální vzdělání, ale za roky praxe v této oblasti, se sice nepovažuji za odborníka, ale mnohé vím i bez škol. Po reakcích na můj článek mohu konstatovat, že je to sice zvláštní, ale bohužel fakt. Lidé, kteří by měli být soudržní, navzájem si pomáhat a podporovat se, si dokáží závidět nos mezi očima. Dlouho jsem tomu nevěřila i když mi jeden velmi moudrý pan na vozíčku říkával, že je to skutečnost, zcela nepochopitelná, ovšem pravdivá. Po těžké autohavárii skončil v rehabilitačním ústavu v Hrabyni, kde se seznámil se svou budoucí manželkou. Po návratu do běžného života žijí v Otrokovicích v domě s pečovatelkou službou, byty jsou zde bezbarierové, určené především pro vozíčkáře a bohužel se mu říká „Dům hrůzy“. A jak k tomuto názvu přišel? Ukázalo se, že tak silná koncentrace zdravotně postižených lidí, není vůbec vhodná. Skutečně tu vzniká ponorková nemoc a ačkoli se to zdá směšné, tak je skutečně pravdivou, že je zde většina skutečně rozumných lidí. Nejhorší jsou snad ti nejvíce postižení, kteří se domnívají, že jsou lepšími lidmi, třeba jen tím, že dokáží třeba pohnout dvěma prsty a ten soused od vedle pouze jedním. Je to moje smutná osobní zkušenost. Dlouho jsem se domnívala, že je to pouze náhoda. Můj včerejší článek a reakce pod ním, mi daly za pravdu, že tento národ je předem odepsaný. Pokud při sobě nedokáží držet ani lidé potřební, jak může být v tomto národě nějaké sociální cítění? Co se to s námi děje? Byli jsme vždycky takoví? Obávám se, že ano!