Co by se mělo učit v dějepise, ale neučí…

K napsání mne přimělo překrucování historie, vytrhávání věcí z kontextu, až přehnaná glorifikace I. republiky a přehnané strašení komunismem, který u nás mimochodem nikdy nebyl. Komunismus byla jistě krásná idea, bohužel utopistická…

Nad dnešním tématem se zamýšlím již dlouho, nebude to žádná povídka, příběh, ba ani úderný článek. Spíše útržky vzpomínek, možná takový galimatyáš, určitě nebude příliš čtený, protože životy obyčejných lidí nejsou zajímavé a ničím poutavé. Píši to zejména pro dnešní mladé, kteří často ani nevědí, za co vlastně demonstrují, ti, kteří je mají učit pravdu, se spíše snaží zalíbit dnešnímu režimu a bylo tomu tak vždycky. Každá doba má svůj rub a líc a nelze se dívat na běh času pouze z jednoho pohledu. Nabízím dnes pohled zhruba sto let zpátky k dnešku z pohledu mých předků. Nemáme žádný rodokmen a já dnes lituji, že jsem se v mládí málo ptala na minulost a dnes již se nemám koho zeptat, abych si více své vzpomínky doplnila. Mnohým věcem jsem, jako dítě dobře nerozuměla a v té době to zřejmě nebylo zajímavé. Zveřejním věci, které se skutečně udály v mé rodině, nedělá to každý a snad alespoň někteří starší si osvěží paměť a mladí (pokud to vůbec budou číst) se trochu poučí, že historie nejsou jen významné osobnosti, ale v každých dobách tu žili především lidé, kteří neměli to štěstí, aby se narodili se stříbrnou lžičkou v puse. Pokud se týká vzpomínek na rod Janských, tam toho moc napsat nemohu, protože jsem své prarodiče nepoznala vůbec. Otcův otec zemřel, když bylo tatínkovi 17 let, údajně byl částečný válečný invalida z I. světové války a zemřel na těžkou rodovou plícní nemoc. Byl prý hodný, ale to je asi tak vše, co o něm vím. Rodina byla řazena mezi sedláky, ale na chudé valašské vesničce a na pasekách, kde nikdy žádná úrodná půda nebyla,to žádné terno nebylo a vždy volili sociální demokraty. Sedm dětí, v jedné místnosti bydlelo děvět lidí, žádná sláva to nebyla. Ke cti jejich rodičů sloužilo, že všechny děti se vyučily řemeslu, ovšem za podmínek často velmi krutých. Otec vzpomínal, jak chodil pěšky, za každého počasí, přes lukovský hrad do osm kilometrů vzdáleného Fryštáku do učení, v zimě za tmy, často v hlubokém hněhu. Na celý den dostal krajíc chleba a sodovják mléka. To učení řemesla , učil se ševcem, však spočívalo také v tom, že dělal poskoka v domácnosti pana mistra. O své matce mluvíval velmi málo, snad jen, že mu někdy v zimě chodila k hradu naproti a byla velká čtenářka. Na dětství vzpomínal, jako na období hladu a dřiny, kdy vozili na vozíku pěšky do Zlína dřevo a prodávali ho, kousek masa býval pouze v neděli. Dva jeho sourozenci byli nuceně nasazení v Německu a jeho sestra utekla a schovávali ji doma. Myslím, že záporné vzpomínky vytěsnil z paměti a raději vyprávěl o tom lepším. Více toho nevím, protože kvůli konfliktu, které se pro naši rodinu stalo tabu, jsem babičku z tátovy strany nikdy nepoznala a vlastně se u nás o Janských téměř nemluvilo. Babička, maminka mojí maminky, pocházela ze sedmi dětí.Bydleli ještě se staříčky, takže také žádný luxus se nekonal. Do jejích devíti let se jim zřejmě nevedlo úplně zle, její otec byl hajný, bývali v hájence v hlubokém lese a také chodili do školy pěšky. Rodina žila v přesvědčení, že jeden ze dvou synů se stane otcovým pokračovatelem, bohužel oba v mladém věku zahynuli. Další tragédie na sebe nedala dlouho čekat a hajného zabil padající strom. Vdova, čtyři dny po pohřbu porodila pohrobka, moji pratetu Karlu, o které jsem již několikrát psala. Nyní nastalo nejsvízelnější období, musely opustit hájovnu, neměly kde bydlet. Prababička byla navíc podivínka, které se lidé trochu báli, kouřila fajfku, bába kořenářka. Soucitní lidé, kteří sami měli málo, je nechávali bydlet po půdách, práce nebyla. Dvě starší dcery odešly ihned do služby. V podstatě žádné se nedostalo téměř žádného vzdělání. Moje babička Andělka musela ve čtrnácti letech odejít sloužit na Hanou, jako děvečka ke kravám. Zažila si hodně povýšeného chování za roční plat sto korun a k Vánocům látku na šaty. Tak ji život neradostně ubíhal. Dědeček Emil, o kterém jsem také párkrát psala, se narodil v Přerově, ze čtyř dětí. Jeho rodiče tam někde (nikdy jsem se nezeptala kde přesně) dělali správce panství pánů (snad šlechticů, nevím), kteří sídlili ve Vídni. Toto panstvo nemělo děti a chtěli malého Emilka adoptovat, staříčci k tomu souhlas nedali, přesto však vyrostl převážně ve Vídni a pravděpodobně se mu dostalo i slušného vzdělání, byl velký čtenář, ochotník a psával divadelní scénáře. Po návratu do Vlčkové, kde měli domek, se zasloužil o založení divadelního spolku, hasičského sboru a snad z trucu, protože viděl ten propásný rozdíl v životě, se stal jedním ze zakládajích komunistů ve vesnici. Tím si za I. republiky i za II. světové války zadělal akorát na problémy, často bez práce, dokonce, to už byl ženatý bydlel u staršího bratra v Ostravě a tam pracoval v dolech. Kdy došlo k setkání Andělky A Emila (dvou tolik různých lidí, ona nevzdělana, velmi pracovitá a nábožensky založená, velmi prostá dívka a on sečtelý, světaznalý a trochu bohémský mladý muž) nevím. Většinu informací o dědečkovi jsem se dověděla většinou od lidí ze vsi či různých příbuzných. Žili spolu v poklidu, přistavili si domeček vedle jeho rodičů, měli pouze jednu dceru, kterou velmi milovali. Peněz nikdy nazbyt nebylo, ale babička byla velmi dobrá hospodyně a dříč, dědeček byl tím, který dcerušku rozmazloval a tak i když neměli žádné pole, pouze pronajaté, maminka žádnou bídu nepoznala. Spíše se styděla, že má kočárek, panenku a její kamarádky ne. V zimě chodili do vedlejší vesnice do kostela a maminka schovávala do křoví rukávník, aby se ji děti nesmály. Bohužel v dětaství chatrné zdraví maminky zabránilo, aby mohla jít studovat měšťanku do Fryštáku, kde se chodilo pěšky a teprve po válce se vyučila prodavačkou. Dědeček se po roce 1948 stal tajemníkem národního výboru ve Vlčkové. Lidé na něho vzpomínali v dobrém, protože se snažil každému poradit, sepisovat různé žádosti a k tomu dělal nočního hlídače u stavebního podniku ve Zlíně. Tak plynul čas a když přišla v roce 1953 měnová reforma, tak si maminka za veškeré úspory pořídila dvoje povlečení na postel. Když se s tatínkem v roce 1956 brali, tak přišel s aktovkou, kde měl jedno pyjamo. První nečekané trampoty z těch, o níchž vím, se staly již na svatbě. Bylo to v lednu, příšerné náledí a táta naboural od movitějšího švagra půjčené auto. Takže místo šetření se splácelo. Tenkrát se pro vodu chodilo s kýbly do obecní studně, maninka tehy nešťastně upadla a předčasně porodila, chlapeček nepřežil. Delší dobu to vypadalo, že další děti nebudou, přesto se naši rozhodli, že je neúnosné bydlet v domečku 1+1 s rodiči, zadlužili se, koupili si pozemek a začali stavět, za podmínek, které si dnešní mladí nedokáží vůbec představit. Kámen se lámal v místním kamenolomu. Cihly si dělali a pálili sami a většinu práce dělali naši s dědečkem, babičkou a jeho bratrem sami. Snad kdyby věděli, co přijde později, raději by si jen přistavěli u rodičů… Na koci roku 1958 byla hotová hrubá stavba pod střechou. Do toho jsem se narodila já, tehdy byli šťastní a netušili, co ještě přijde. Dědeček mne prý měl velmi rád a jen se třásl, aby mne mohl pochovat. V červenci 1959 ho v práci zavraždili zvlášť brutálním způsobem dva mladí nezralí mladíci, chtěli mu sebrat pistoli a uteci na tolik opěvovaný Západ. Toto téma bylo v naší rodině další tabu. Babička se zhroutila. Mamimnka tedy začala chodit do práce a babička zůstala se mnou doma. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, to se v naší rodině potvrdilo vrchovatě. Prostě jsem se fyzicky nevyvíjela, jako normální zdravé děti. Bylo by velmi zdlouhavé a nudné popisovat, jaké peripetie rodiče podstoupili, než se zjistilo, že jsem pravděpodobně po porodu prodělala rannou dětskou obrnu. Mohu s vděčností říci, že se na tu dobu, naši zachovali velmi pokrokově. Jezdila jsem do lázní, ale doslova si vydupali, že jsem absolvovala normální školu, s jedinou úlevou, osvobození od tělocviku. Později se už neplánovaně narodila sestra, která byla zdravá, čilá a hezká. Zdálo se, že konečně budou mít klid, vždyť jenom dřeli, práce, po ní chodili pracovat do lesa, otec zedničil, stavěl komíny, kopal studny , na dušičky dělal lidem kytice na hroby a opravoval doma na koleně boty i ty guláše vařil na různé oslavy. Nebyli na žádné dovolené, ale nám dětem dali všechno, chodily jsme na tu dobu moderně oblékané, měli televizi i pračku, že za tím bylo mnoho úsilí, to již závistlivci neviděli. Srpen roku 1968 naší rodinu zasáhl hlavně v osobní rovině, protože jsem v osudné době byla v lázních v Železnici v u Jičína, jednak nám jezdily přímo před budovou kolony tanků, pak jsme brečeli, že bude válka a už nikdy neuvidíme maminku a tatínka. Naši doma zase šíleli strachy, sháněli benzín, někoho s autem a kdo se vyznal, protože všechny značky byly zničené. Přijeli pro mne v neděli, museli se ubytovat, protože personál jim mne dal až v pondělí. Dlouhé roky se vzpomínalo na strastiplnou cestu. Lidé na vesnici pořádně nevěděli, co se vlastně děje… Mámin postoj k okupaci přinesl další následky, dodnes vzpomínám, že tehdy byli naši někde na motorce, přišel k nám tátův bratr, kterého jsem neznala, že zemřela babi Janská a čekal až se naši vrátí, aby se domluvili ohledně pohřbu. Naši přijeli, ještě stáli na dvoře se strýcem a tehdy si přišli za mamkou, aby vrátila červenou knížku, táta ji řekl ať jim ji dá a vše považovali za vyřízené… No úplně to tak nebylo, máma pracovala, jako úřednice v projekční kanceláři, tak pozdější šikanu nesnesla a rozhodla se dát výpověď, s tím, že nějaký čas si odpočine. V té době jsem byla v Janských Lázních, máma končila 30. dubna, ale již v květnu nastupovala, jako servírka do sousední vesnice do pohostinství. Dokud dělala jen servírku, tak pro ní táta v noci, v létě, zímě jezdil na motorce. Později ji z Jednoty přemluvili, aby vzala vedoucí. Tady již nám začínalo trochu jiné dětství. To pohostinství bylo s ubytováním, asi 60 lůžek, přes sezónu jezdily denně zájezdy. Začal zase tvrdý život. S námi dětmi bydlela babička, rodiče v Lukově, tatínek jezdil většinou ve středu zkontrolovat, co potřebujeme, maminka každé druhé pondělí vyprat a já se musela učit se sestrou. Každý pátek jsme jezdily do školy nabalené i na pondělí, abychom alespoň o víkendech strávily s rodiči. Takže moje víkendy a prázdniny se většinou skládaly z mytí hor nádobí, mytí sklenic, točení piva, zalévání káv, převlékání postelí a někdy i úklidu všeho, co k hospodě patří. Nestěžuji si, bylo to zajímavé dětství a naši se snažili, když už měli trabanta, abysme aspoň jeden den v měsíci si udělali výlet po hradech a zámcím,či jeskyních. Nebyl to špatný život a ráda vzpomínám. Pravda, pořád se něco dělo, díky mámině minulosti a mému chození do náboženství (já známý rebel a dnešní ateista) jsem nebyla přijata ke studiu, což s mým zdravotním stavem byl problém, ale i to se zvládlo. Rodiče i stařenka to brali, že se máme dobře, v porovnáním s jejich minulostí… O sobě již psát nebudu, byl by to jiný příběh. Roku 1989 se babička nedožila, mamka se netvářila optimisticky, otec nejdříve změny vítal, já prostě lítala bláznivě s trikolorou, angažovala se především v práci, o kterou jsem záhy přišla… A jaké mám názory dnes, s tím se prostě neskrývám: Využili naši naivitu a zpětně bych si naliskala. Uvědomuji si, že komusté moc předali hladce, protože už neměli, co nabídnout. Spíše jim mám za zlé, že nás předhodili té nejhorší sebrance, která je zcela bez skurpulí. Takže, milí čtenáři, pokud, jste to vydrželi dočíst, uvědomte si, že nic není ani bílé, nebo černé a pravda je někde uprostře. A teď mne utlučte argumenty, již se na ně těším.