Tenhle blog jsem vlastně v hlavě psal už v době, kdy jsem se vrtěl na nepohodlné sedačce autobusu. Za okny se ve tmě míhaly obrysy Alp a manželka vedle mne slastně spala...
Krátká poznávačka do Milána na nás zanechala následky. V dobrém i špatném slova smyslu. Začnu tím špatným a v závěru to velmi vylepším.
Přes veškeré rady kamarádů jsme nejeli sami, ale svěřili jsme se cestovní kanceláři. Jsme už starší lidé a přejeme si, aby se o nás někdo staral, všechno nám zařídil a k tomu přidal spoustu zajímavých informací. Zároveň jsme ale naivní blbci, protože už předem nám mělo být jasné, že to tak nebude. Všechno začalo dobře, přijel nový Neoplan. Kdo chtěl někam jet, tak nastoupil, nikdo nás nevítal, neinformoval a první kilometry jsme měli trochu strach, jestli vůbec sedíme ve správném autobusu.
Delegát nastoupil až v Praze (asi na čtvrtém kontaktním místě) a vypadal, jako by právě přišel ze sqotu. Po několika minutách se naštěstí ukázal jako inteligentní a sympatický mladý muž. Právě přijel z Himalájí, kde zažil i zemětřesení a uměl o tom poutavě vyprávět. Nicméně o Milánu nevěděl vůbec nic, protože tam byl jednou asi před pěti lety. Jeho odborný výklad: "V Miláně je spousta kostelů, ale já jim nějak nehovím..." nám dodnes vhání úsměv do tváří.
První důležité informace však byly o tom, že přestože se nacházíme ve špičkovém autokaru, nesmíme používat WC (kdo se s tím má čistit) a na palubě nesmíme pít kávu. V tom byli "Karel a Karel" nekompromisní. Většina "účastníků zájezdu" si tedy kávu v rychlosti vypila na parkovišti ve stoje u odpadkového koše a zbytečně neopruzovala. My jsme si takovou kávu raději tři dny odpustili. Po příjezdu do Milána jsme nás čekal velmi slušný hotel "kousek od metra". Pro zkušeného trekaře z Himalájí to určitě bylo co by kamenem dohodil, nicméně nám se tříkilometrová cesta dělnickou panelákovou čtvrtí zdála poněkud zdlouhavá. Upozorňovali jsme našeho horolezce, že vzadu jde pán o holích, ale naštěstí se později ukázalo, že je to stejně simulant.
Zbytek programu už byl veskrze pozitivní, protože jsme našeho dobrodruha opustili a začali se starat sami o sebe. Potkávali jsme čínské a německé výpravy s průvodci, kteří komunikovali s účastníky zájezdu pomocí malého mikrofonu a sluchátek v uších a evidentně jim měli o čem povídat. Trochu jsme jim záviděli. Katedrála Duomo, Galerie Vittorio Emanuele apod. jsou ale fantastické natolik, že jsme prožili šťastný a krásný den, užili jsme si dostatečně pravých italských zmrzlin i espresa v luxusních kavárnách. V první řadě bych se ale touto cestou chtěl omluvit všem Italům za to, co jsem si o nich šedesát let myslel. Jsou to nesmírně milí, ochotní, usměvaví a slušní lidé, kteří jsou neustále připraveni vám poradit, pomoci, ukázat, nebo se jen tak usmát.
Obrovské výstaviště Expa 2015 a pavilony stočtyřicetipěti zemí nešlo prozkoumat podrobně, snažili jsme se ale o reprezentativní výběr. Nasadili jsme vysokou laťku a začali bohatými naftovými státy jako Kuvajt, Emiráty, Irán apod. Byla to většinou sci-fi za použití nejmodernějších audiovizuálních prostředků. A to jsme nevěděli, co nás čeká v pavilonu Japonském. Ocitli jsme se na jiné planetě, v jiném životě (trochu mi to připadalo jako procházka přírodou v "Avataru"), prošli jsme chodbou vůní apod. Nesmírně působivý byl i Ruský pavilon, před kterým se stále odehrával nějaký folklor. Včetně barda v našem věku, s vlasy na záda, který na harmoniku vyhrával "Pod Maskvou tiché věčera" a jiné hity.
V zápětí nás překvapil menší, ale nesmírně sympatický Slovenský pavilon s moderní technikou (půjčují na prohlídku všem tablety) a se sympatickými slováky, kteří nás "čehůny" vítali s neskrývavou radostí. Na jeden pavilon se nedá zapomenout: Ten německý nás pohltil, zabouchl dveře a nebylo cesty k návratu. Příliš pozdě jsme si uvědomili, že je koncipovaný jako naše Techmánie, tzn. na děti a mládež. To se ohromně líbilo početné skupině italských školních dětí. Takový řev jsme ještě neslyšeli a jakákoliv zvláštní škola v Ústí nad Labem je proti tomu oázou klidu. Kdyby tam byla okna, určitě bychom vyskočili z třetího patra. A bylo hůř.
V ústředním sále nás čekali dva němečtí "strýčkové Jedličkové", kteří hráli veselé německé písničky a nutili návštěvníky chrochtat, štěkat a bučet. Italským dítkám nesmírně padli do noty a řev se ještě zdvojnásobil. Když jsme se vypotáceli ven, chvíli jsme raději nešli nikam. Minuli jsme i obrovský Čínský pavilon a rozhodli jsme poobědvat v pavilonu našem. Tam přeci nemůžeme udělat chybu. Byl až na konci výstavy a bylo to jediné (ale zato velké) zklamání na téhle krásné výstavě. Zatímco jinde se stály fronty a někde pěkně dlouhé, v pavilonu ČR byl klid. Nebylo divu. Po výstupu do prvního patra pod šesti lustry (z nichž jeden už nefungoval) jsme vešli do expozice hodné "pionýráku" v našem rodném městě.
Málem jsme minuli opis Dalimilovy kroniky v trapné vitrínce a hledali onen opěvovaný "Český les". Byl tam, měřil tři metry i s plastovým poklopem a zářivkami. Takhle nějak by si to udělal šikovný kutil doma v obýváku. A překvapení největší? V expozici jsme se mimo jiné chlubili maketou Chobotnice od architekta Kaplického. Té chobotnice, kterou jsme zadupali do země, zesměšnili a jejího tvůrce přivedli k infarktu. Jsme divný národ. No a po prohlídce barevného ptáka v bazénu, z kterého tekla voda (z toho ptáka) jsme se bohužel nezastavili ani v restauraci, kde právě obědvali dva návštěvníci. A šli jsme a šli (i když nás už hrozně bolely nohy) do milého Slovenského pavilonu na druhém konci výstavy a tam jsme zase seděli s příjemnými lidmi, dali si halušky a guláš a bylo nám krásně.
Přes všechny problémy, které rezonovaly v uplynulých kverulantských řádcích, jsme utrpěli tolik nádherných zážitků, že jsme schopni jet do Milána znovu, klidně příští týden. Už tak trochu poučeni.....
