Punk's Not Dead

Podobný nájezd vesnička nezažila od Třicetileté války. Někteří občané zvědavě pokukovali, jak vlastně takový pankáč vypadá, ostatní zamkli své domovy a dcery na dva západy...

   Toho červencového dne bylo opravdu dusno a to nemluvím jen o počasí. Velká část návštěvníků koncertu odkudsi přijela, místních bylo zatím poskrovnu. Od lokálky se k venkovské hospodě táhl podivný, do té doby nevídaný, průvod čír, mániček, plešatců a jiných exotických bytostí. Stoletý sál pamatoval všelicos, dvě světové války, hasičské i myslivecké plesy, kde nebylo pro dobrou facku nikdy daleko, tohle však bylo něco jiného...

   Byla to naše první pořadatelská zkušenost s punkem i undergroundem, podobná muzika se na začátku osmdesátých let sháněla na deskách i ve skutečnosti mimořádně obtížně. Propagace existovala jen šeptanou formou a každý, kdo si s nimi začal, byl vlastně jednou nohou v "průseru".

   První obavy se dostavily už několik hodin před zahájením produkce, kdy byla kapacita sálu překročena zhruba pětinásobně a dávno už ustaly naše chabé pokusy vybírat vstupné. Pokladnu jsme uchránili s nasazením vlastního života a z restaurace se začala linout zvláštní vůně. To nebyl tabák...

   Vedro v zahuleném lokálu se zdálo téměř nesnesitelné, spousta návštěvníků se ochlazovala v požárním jezírku a na asfaltové silnici před domem, kde se jim auta naštěstí mistrnně vyhýbala. A potom se dostavilo první auto, které jsme vlastně podvědomě vyhlíželi od začátku. Mělo na bocích pruh a v něm velká písmena VB. Že bychom skončili ještě dříve než jsme začali?

   Zatím dobrý, první akordy zvukové zkoušky přilákaly pankáče, dosud zkoumající přilehlé zahrádky a my jsme museli odrážet první útok. Perlustrace, poměrně hnusné slovo, v té době však velmi frekventované. Doklady bychom tedy měli, možná dokonce "povolovačku", pak ovšem následovala řada velmi dotěrných otázek. Kdo? Odkud? Proč? Kamarád Jirka, který přes "své" známosti kapelu sehnal, náhle kamsi zmizel a další děj se už začal odvíjet mimo nás. Koncert začal žít vlastním životem a stali jsme se jen pozorovateli.

   Což o to, bigbít to byl úžasný a předchozí koncert Olympiku tomu byl vzdálený, jako naše vesnice od Aljašky. A pětset návštěvníků si ho opravdu užívalo, najednou jsme se všichni ocitli v jiném světě, na hony daleko od pokřivené reality osmdesátek. Nevnímali jsme hodiny, už dávno prošla doba, kdy měl být koncert ukončen a před hospodou přibývala auta označená známými písmeny i neoznačená.

   A najednou bylo ráno, konec a zpátky do reality. Druhý útok přišel až teď, kdo zaváhal, měl problém a pokutu dostal i řidič autobusu. Nás si v podstatě nikdo nevšímal, nikdo z "obou stran barikády". A velmi brzo se dostavil podivný pocit. Byli jsme vlastně my ti pořadatelé? Nestali jsme se jako naivní kluci jen kolečkem v jakémsi soukolí? Nikdy se to už nedozvíme...

   Ale koncert to byl krásný!