Vítr se zvedá

Město pomalu umíralo a každou noc po západu slunce vydávaly všechny jeho domy slabou namodralou záři.

    Obrovské slunce se vyhouplo nad ztichlým a opuštěným náměstím. Další ráno se přihlásilo jemným chvěním země, které jako by se rozběhlo po vlásečnicích, vedoucích pod povrchem odněkud z velké dálky. Z renezančních zdí se svezla do ulice sprška kamenů a cihel. Hned potom se do města vrátilo ticho podobné vesmírné prázdnotě, nepřerušované ani zpěvem ptáků ani kroky lidí spěchajících do práce.

    Vítr ještě spal. Bylo pondělí, ale čas neměl kdo počítat, poslední hodiny se zastavily před desítkami let, kalendář nikdo neodtrhával a z teplého letního rána se už dávno nikdo neradoval...

    Když slunce vystoupalo do zenitu, zřítila se bez varování zámecká věž v rohu někdejšího náměstí a oblak prachu zahalil celé auditorium. Lavina zdiva, omítky i ztrouchnivělých trámů zasypala nádvoří. Zvířený prach postupně pokryl okolí, plné podivných rezavých skulptur, které kdysi bývaly automobily.

    Vítr se pomalu probouzel. Nejprve nesměle se slabým šepotem ohmatal sochy, kulisy domů i nádvoří a potom slepými okny vnikl dovnitř. Zkontroloval všechny opuštěné předměty, rozfoukal prastaré listí a přidal na síle, když se rozhodl zvířit nové vrstvy prachu, smíchat je se starými nánosy popela a přenést jinam. Dlouhou hlavní třídou se rozběhl už s narůstající silou, zpomalil u rozložité budovy kláštera a o kousek dál se zájmem prolistoval knihy, trčící z trosek propadlých stropů čítárny.

     Domy, pokud se jim tak dalo ještě říkat, byly z velké části porostlé vegetací, která trhala zdivo, prorůstala zdmi i střechami, brala si zpátky svůj svět a opájela se navrácenou svobodou. Pod bující zelenou drapérií občas vykukovaly rozdrásané stěny a ještě teď bylo vidět, že jsou všechny ze západní strany spálené na uhel.

    Vítr, už v plné kondici, rozezněl kovové kostry podivných dinosaurů, dávno se nepodobající zaparkovaným autobusům a spěchal dalšími ulicemi, uličkami, chodbami i dvorky. Propadlý železniční viadukt a násep, zarostlý mladým lesem, odděloval celou čtvrť od centra, z téhle strany vzala vegetace město útokem. Mezi stromy se občas zablýskly koleje a za nádražní budovou se dal vytušit vlak s několika rozházenými a spálenými vagóny. Už rezignoval a nečekal na své cestující ani na výpravčího, který by dal pokyn k odjezdu.

    Vítr to dobře znal, nezdržel se ani chvilku a ohýbal stromy, hnal před sebou uschlou vegetaci, popel, směs drobných i větších předmětů, posbíraných na jeho nezvaných návštěvách. Už nešeptal ani nezpíval, začal skučet, řvát, výt a vztekat se. Snažil se zlomit všechny ty nové stromy a když se mu to nepodařilo, odnesl alespoň poslední zbylé střechy bezbranných domů.

    Sídliště rodinných domků se stalo první obětí a zeleň jej pohltila. Mezi vzrostlými, navzájem propletenými i popadanými kmeny občas trčela torza zdí, nebo komín po smetené dřevostavbě. Na samém kraji města, tam kde kdysi stávala mohutná strojírenská fabrika, svět končil. Místo zapovězené i vegetaci, jen vítr tam směl a s pohasínajícím dnem se konečně naplno rozlétl. Tentokrát mu nic nestálo v cestě, stále mohutněl, běsnil a oblohu se zemí spojoval trychtýři, zběsile se točícími dokola. On byl pánem opuštěného světa a tady bylo jeho doupě.

    Krajina se nečekaně propadala do obřího kráteru. Tady a nejenom tady po sobě zanechali nepřehlédnutelnou zprávu, viditelnou i z vesmíru. Ti, kteří už dávno odešli...