Analogie

Přicházející ráno zahalilo údolí řeky Metuje do lehké mlhy. Ještě večer ale byly z hradeb vidět plameny vypálené vsi a slyšet vzdálený nářek. Teď zavládlo ticho, přerušované jen třepotáním vlajky se symbolem kalicha...

      Nevelký hrad, posazený na vysokém ostrohu, poskytoval všechno, co jeho obyvatelé potřebovali k životu. Nebylo toho mnoho, pár kusů dobytka a drůbeže, stáj, hluboká studna a hlavně bezpečí za téměř desetimetrovými hradbami. Vstupní bránu na severu chránil hluboký hradní příkop a ostatní strany hluboký sráz do údolí. Na první pohled by se zdálo, že protější skalní ostroh mohl být pro umístění hradu výhodnější, jeho mohutnost však zároveň při osídlování kraje zdejší nižší šlechtu odrazovala. A pro krále to byl bohem zapomenutý kraj. Snad někdy v budoucnu tomu bude jinak, zatím se zdála poloha dnešního hradu strategičtější a více použitelná k udržení života. A král, ten cizák pod katolickým vlivem, sem jenom posílá své žoldnéře. Jako včera. Ale všeho dočasu...

       Útok vedený z katolického vnitrozemí stál většinu obyvatel okolních tvrzí život, jen pár z nich se zachránilo za hradbami na nedalekém kopci. Hladových krků tady přibývalo, zásob jídla a munice ubývalo, proto zbědovaný kovář i těžce zraněný pekař byli vítáni. A zvláště každý, kdo v ruce udržel meč. Až zvítězíme, většina z nás sestoupí dolů a založí novou osadu. A jednou možná i město na tom opuštěném ostrohu za řekou...

        Sedmset let v životě hvězd znamená sekundu, v životě lidí jsou to desítky generací. Hrad nad řekou měl za tu dobu mnohokrát namále, všichni už dávno zapomněli jeho pravé jméno a v rozpadajících zdech se na stovky let usadili jen divocí ptáci. Proto mu dal kdosi do vínku jméno nové. Výrov.

       Jeho hvězda však znovu vyšla, bohužel v době zlé, nejhorší od založení a stejně jako tenkrát pomohl hrstce bohem vyvolených k uhájení holého života. Město na protějším břehu, silné a krásné, jak si jej osadníci vysnili, už nebylo. Jen vítr občas přivál vůni spáleniště a vstoupit do něho přes pobořený most bylo tabu. Kdo se o to pokusil, málokdy se vrátil nebo brzy zemřel na záhadnou nemoc. Počítání času se dělilo na léta před a po apokalypse. A den za dnem se stále obtížněji shánělo cokoliv k jídlu, snad jen zbytky přeživšího lesa přinášely skromnou obživu, letos poprvé se také podařilo vypěstovat něco, co připomínalo obilí. Ve vydrancovaném a jedovatém kraji už dávno nebylo nic k nalezení a po návratu za hradní zdi každého vítalo chrochtání potomků někdejších domácích mazlíčků...

        Novodobí rytíři, střežící opravené hradby, pocházeli z velmi různorodého vzorku obyvatel někdejšího města, většinou z těch, kteří měli spásný nápad a uchýlili se v roce nula za jeho zdi. Občas přibyl nějaký utečenec odkudsi, od jisté doby nikdo další. Celé měsíce společně opravovali hradby, prohlubovali příkopy a učili se dávno zapomenutým řemeslům. A hrad je zato ochránil před nájezdy loupeživých band, před pýchou a sobectvím i před stále se zhoršujícím počasím.

        Třeba se jednou vrátíme tam nahoru, na protější ostroh nad řekou Metují...