Osmá dekáda byla právě v nejlepším a my, mladí "rockeři" z předměstí, jsme začali na burzách a poslechových diskotékách naplňovat své hudební sny.
A s některými idoly, pokud zrovna neměli zákaz, jsme se setkali i naživo. Většinou na klubových koncertech.
Jednou to muselo přijít. Na "našem" pódiu se objevili Brontosauři a v hledišti dvě stovky trampů. My, dosud nepolíbení trampským hnutím, jsme najednou s ostatními stáli při Vlajce a zpívali Rosu na kolejích. A do devíti měsíců se z nového vztahu narodil dvoudenní festival. Přibylo idolů, přibylo kamarádů a pozdrav zalomením palce se stal velmi příjemným poznávacím znamením.
A kde se vzal tu se vzal, objevil se malý vousatý človíček ve stetsonu, s jiskrou v oku i na duši. Byl z Náchoda, kde mu zrovna politické ovzduší nepřálo, měl vlastní skupinu a říkal si Juan. Netrvalo dlouho a byli jsme přátelé. Naše pódium se mu stalo téměř domácí scénou...
Juan byl fenomén a textařský génius. Na počkání byl schopen napsat text písničky a ne ledajaké. Hráli jsme spolu i divadlo a já jsem byl světem trampské muziky a literatury (Juan byl pravidelným vítězem Trapsavce) navždy vtažen a poznamenán.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme dokoce vyjeli na "turné". Juan hrál po spřátelených klubech a já jsem se na pár měsíců stal jeho "road managerem", moderátorem a hlavně předčitatelem jeho povídek. Byly to krásné dny, které (jak už to bývá) netrvaly dlouho. Nová doba nás pohltila, rozehnala do všech stran, najednou nebylo třeba trampských bardů a amfiteátry zely prázdnotou...
Ještě jednou jsem se dostal ke čtení na jakési narozeninové oslavě a občas sledoval Juanovy literární úspěchy. Jednoho dne pak přišla zpráva z nejhorších. Juan, ten nezdolný zálesák, ve věku padesáti osmi let zemřel. Zůstala po něm Aťka (jeho největší můza), kytara, milovaný vlčák, stohy textů a povídek a spousta kamarádů. Jsem rád, že alespoň na chvíli jsem byl jedním z nich.
