Padesátky dětskýma očima

Rok 1953 byl v běhu času důležitým rokem. V Československu skončila 1. pětiletka a ve stejném roce i báťuška Stalin s Gottwaldem. Bylo zahájeno první televizní vysílání a v malém domku na předměstí jsem se narodil já...

             Moje nejstarší vzpomínka patří jednopokojovému bytu s americkou kredencí, rozkládacím gaučem a velkým rádiem, které mne už tenkrát přitahovalo svým magickým okem. A na spoustu dřevěných a bakelitových hraček. Byl jsem totiž jedináček, tak jsem ani tenkrát bídou netrpěl. Nemohl jsem ještě nic vědět o měnové reformě, o nedostatku čehokoliv, o pořadníku na nábytek i na ledničku...

             V mém dětském světě ještě neexistovala politika ani náboženství a starostlivá maminka mne chránila jako skleníkovou květinku. A před dětskými nemocemi mne zase chránil laskavý a kulaťoučký pan doktror, který jakoby přišel z Čapkových pohádek. V zimě, když mne poslouchal, měl studené ucho. Potom si s maminkou něco šeptali a já jsem obdržel dvě "meducíny". Rybí tuk (fuj tajxl) a anýzové užívání (nádhera, ne nadarmo se používá k výrobě absintu). 

             Než se ze mne stalo dítko školou povinné, hlídala mne sousedovic Stáňa a hráli jsme si s vláčkem Merkur, plechovým traktůrkem a dalšími jedináčkovskými vymoženostmi. Později ve školce jsme řvali jako paviáni na dřevěné americké houpačce, která tam přežila ze starých dob. Po obědě jsme však museli jít spát do ložnice s rozkládacími lehátky a běda tomu, kdo si šeptal a nechtěl odpočívat. Tenkrát ještě musely děti poslouchat a pro mírné donucovací prostředky nebylo nikdy daleko.

              Moji dřevěnou bednu s hračkami doplňovali i děda s babičkou, když přišli v neděli na návštěvu. A ta návštěva byl vždy malý obřad, maminka se pěkně ustrojila, vzala si bílou zástěru aby bylo vidět, že je pro domácnost. Děda všechno přejel ostřížím zrakem, jestli se u nás dbá na pořádek a spokojeně bručel. Přišli s babičkou jak ze starých dobrých časů, děda v saku a kravatě s kloboukem na hlavě a babička v krásných šatech s krajkovým límečkem. Děda také občas vyndal z "portmonky" destikorunu a s výrazem strýce Vařechy mi ji daroval. Musel jsem ji hned zastrčit do lesklé, poniklované pokladničky. Jednou za měsíc jsem se s rodiči odebral do Spořitelny, kde pan pokladník pokladničku odemkl (klíče měl jen on) a hotovost jsme spolu přepočítali. Že by mne to ale nějak zvlášť vychovalo k šetrnosti, to nepozoruji. Možná proto, že jsme v pozdějším věku celou pointu navždy zkazili, když jsme s tatínkem pokladničku vypáčili, aby bylo na kino.

               Podoba dědečků a babiček se pomalu vytrácí z mysli. Byli ze dvou různých světů. Ze světů, které jsem pochopil až mnohem, mnohem později. Oběma prarodičům právě zbořili jejich hodnoty a převrátili jejich životy naruby. Dědeček v Orlických horách, který měl pro mne tak krásné povolání pasáka krav, byl ještě nedávno statkářem a lid mu sebral grunt i s těmi kravičkami. Středostavovský svět druhých prarodičů, jakoby vystřižený z románů Karla Poláčka (řidič u továrníka a dámská krejčová), navždy zmizel stejně jako slova elegance a úroveň. Jak těžko jim muselo být, když mladý pionýr začal po nějakém čase nosit ze školy rozumy o budování komunizmu. Doma se před dětmi o politice nemluvilo (mimo občasného tatínkova zanadávání na komunisty), co kdyby ve škole něco vykecaly. A hned vedle přece bydlel odstrašující příklad. Soused funebrák, kterému sebrali živnost, tak dlouho v hospodě nadával na režim, až dostal tři roky nepodmíněně.

                 Jak jsem nabíral rozum, rozporů se objevovalo stále víc. Proč Babička říká, že jde nakupovat k Přbrzským, když je to Jednota, proč děda pracuje u Čerychů, když je to Tepna a proč se s námi maminka (učitelka) nejde podívat do kostela na betlém?

                Ale já jsem zatím prožíval bezstarostné dětství, v kterém nechyběli první kamarádi a výlety do máminých Orlických hor. Do školy jsem nakráčel v roce 1959, nosil jsem obrovskou koženkovou aktovku a nešlo mi kreslení. A přestože jsem neuvěřitelně škrábal (i sklon písmen byl trochu problém), čtení a psaní se pomalu stávaly mými favority. V podstatě jsem dělal rodičům radost, nepral jsem se, chodil jsem čistě oblečen a nekamarádil jsem se s žádnými chuligány. Všeho dočasu.

                V rádiu hráli Bez chleba nejde žít, ale také Kučerovce, Kristýnku, Plují lodi do Triany a Na silnici do Prášil... V sobotu jsme se koupali v přinesené plechové vaně a příjemně vytopená kuchyň se zahalila do vlhké páry, běželo v rádiu krásné čtení pana Filipovského z knížky Bylo nás pět. Večer před usínáním nesměl chybět ještě Hajaja a maminčina pohádková knížka.

                        A městečko bylo vydlážděné kočičími hlavami, na kterých koníci zapřažení do povozů    (i pohřebního kočáru se stříbrnými anděly) nechávali spostu koblížků. Panský zahradník měl ještě z "buržoazních" časů sportovní automobil Aero, my ostatní jsme jezdili velikými šedými autobusy Škoda RT, nebo malými šedými autobusy Praga RN. Šedá a tmavozelená byly vůbec tenkrát v módě. Vlastně celý tehdejší svět ve vzpomínkách postrádá pestré barvy (snad jen na 1. máje to bylo o něco barevnější). Osobní automobil měl opravdu málokdo, občas projela Škoda 1200, zvaná Sedan, nebo pro změnu tmavězelená Poběda s podivnými, zamračenými pány.

                 Před naším domem vedla železnice a nádraží bylo na dohled, ráj pro malé kluky. Pokud mne ovšem pustili za plot. Zprvu to vypadalo, že za tím plotem zůstanu tak do třiceti, nicméně s nástupem do školy, nákupem jízdního kola Pionýr a rozvojem prvních klukovských part se situace ukázala jako neudržitelná.

                 S nedostatkem banánů jsme se nijak netrápili, mléko se v pultovém obchodě, kterému se stále říkalo "U Hamplů", nalévalo půllitrovou naběračkou z hliníkových konví do přinesených baněk a my děti jsme mlsali Eskymo za padík, nebo Míšu za kačku. U příležitosti návštěvy kina občas došlo k nákupu čokoládových bonbónů, zvaných Italská směs. To byl ovšem mimořádný luxus. A když jsme jeli na výlet, nebo se šli koupat ke "Třem dubům", tak tatínek koupil červenou a žlutou limonádu s porcelánovým uzávěrem. To krásné ksss... slyším dodnes.