Žebřiňák pomalu kodrcal po prašné cestě a vesnice brzo zmizela za lesem. Mladým hochům na voze nebylo zrovna do řeči. Dřevěné vojenské kufry, natřásající se spolu s nimi, napovídaly běh věcí příštích...
Když obecní slouha vylepil na hasičskou zbrojnici na návsi plakát s velkým nápisem "Mým národům", pociťovali ještě euforii, jak to těm Srbům nandáme. Teď, když je čeledín vezl z rodného gruntu na dráhu ve městě, jim bylo přece jenom úzko. Vždyť nejmladšímu z nich, Adolfkovi, bylo teprve šestnáct.
Po překročení Driny, třetího prosince v sedm hodin ráno, začala protiofenzíva Srbů. Infanteristi 47. pěšího pluku se ocitli pod přímou dělostřeleckou palbou a peklo se stalo přítomností. Neodeslaný dopis Marii, kterou si tak trochu natruc rodičům vzal za manželku ještě před mobilizací, skončil kdesi v bahně bojiště a Áda se pokoušel s několika kamarády ukrýt za hřbitovní zdí. Za chvíli zjistil, že podobný nápad dostala velká část regimentu, přestože vyřvávání kaprálů a leutnantů ukládalo cosi jiného. Kostelík velmi brzo přišel o svoji věž, ale všichni tajně doufali, že pálit přímo do hřbitova bude pro nepřátele zapovězeno. Byl to osudný omyl a velmi brzo to měli poznat. Kamarádi vlevo i vpravo padali k zemi hned po několika minutách a hrobové se začaly otevírat. Obrazně i doslova. Okolo Adolfkovy hlavy létaly údy a kosti živých i mrtvých a vedle kulek a šrapnelů dokázaly účinně zabíjet i kusy kamenných náhrobků...
Říkalo se tomu ústup do předem připravených pozic, situace se ovšem velmi podobala zoufalému útěku o život. V neděli ráno kanóny na chvíli utichly a zničenou krajinou, plnou kráterů po granátech, ostnatého drátu a čerstvých zákopů, se ozýval jen nářek raněných z polní očetřovny. Befel k nástupu však nenechal k smrti unavené a promrzlé vojáky v klidu. Z oblohy se pomalu snášely vločky sněhu, když feldkurát, zachumlaný v ovčím kožichu a upíjející čaj s rumem z velkého hrnku, vedl nekonečnou ranní mši. Ale to přece musí bůh sám vidět, to utrpení na všech stranách, ty mrtvé, zmrzačené. Kdo jetu vlastně vinen a kdo dojde spasení?
Poulův statek se hrdě vypínal na kopci, přímo ve středu vesnice. Na jedné straně kostel, na druhé náves, lemovaná silnicí. Každý, kdo přicházel do vsi, každý, kdo spěchal do kostela, každý, kdo jel na pole, všichni museli projít kolem a všichni se podělili o své starosti i radosti. Na statku vládla železnou rukou statkářka. Manžel jí zemřel, svojí mladou snachu měla za služku a z vojny se vrátil jediný syn, ten nejmladší. Po repatriaci se tedy z Adolfka stal statkář, bůh tomu chtěl. Ale co se týká víry, bylo mezi nimi ještě pár nevyjasněných věcí. Po dlouhých nocích, kdy ještě občas křičel ze spaní, se rozhodl a se spoustou kamarádů z fronty odešel od katolíků. Na vesnici věc nevídaná. Nikdy nebyl horlivým věřícím, jako jeho mladá manželka, ale u evangelíků se necítil být bezvýznamnou loutkou, stojící ve vánici na poli před svým kazatelem.
Za čtyři roky se narodila malá Maruška. To už byl Adolfek zkušeným statkářem i když opravdový sedlák se z něho nestal nikdy. Nicméně grunt vzkvétal, stejně jako celá nově zrozená republika. Rád chodil na svá oblíbená místa, lehal si do vysoké trávy, poslouchal šumění lesa a zpěv ptáčků. Začala krásná doba, v které už nebude válek, lidské zloby, hladu ani bezpráví. Teď teprve začne všem šťastný život...
