Tajemná vila

Soudružka učitelka okřikovala rozdováděnou třídu prvňáčků nevědomky šeptem. Tak magicky na ni působilo prostředí čekárny v našem zdravotním středisku, kam nás přivedla na preventivní prohlídku...

    Měli jsme totiž nejkrásnější zdravotní středisko z celé republiky. Čekárnu tvořila obrovská hala, obložená kazetami ze vzácného dřeva, v jejím čele byl mohutný kamenný krb a na zdech měděné mříže s motivy květin a všelijakých brouků, zakrývající neviditelné radiátory topení. Z haly stoupalo široké dřevěné schodiště a ve výši prvního patra lemovala celou jednu stranu místnosti galerie s dřevěným zábradlím. Tam se dal vytušit vchod do ordinace pana doktora, kam jsem s maminkou často chodil, měl jsem za sebou černý kašel i spálu a maminka se o mne moc bála. Čekání přinášelo pro malého kluka spoustu času na průzkum téhle tajuplné budovy, obdivování jejích zákoutí, nábytku, schodišť i obrovských vstupních dveří s jaksi nepatřičně přitlučenou cedulkou OÚNZ. Ale nejkrásnější to bylo u zubaře. Tam člověk úplně zapomínal na strach a přestával poslouchat bzučení vrtačky, které se ještě tenkrát nedalo říkat "bezbolestná". Po celé stěně místnosti se totiž táhla skleněná okna, sahající až k zemi a za nimi.... Za nimi to bylo prostě pohádkové. Obrovský bazén s kamennými žábami v rozích, fontánky, zahradní altánky, sochy i mohutné stromy. V bazénu sice místo vody honil vítr staré listí, altánky byly trochu pobořené a cestičky, dříve vysypané bílým pískem, notně zarostlé bodláky a kopřivami, ale i tak to byl ze zubařského křesla neskutečný výhled. Cítili jsme se tady jako v pohádkovém zámku, však nám soudruh ředitel ve škole vypravoval, že to patří nám všem a také nám vypravoval o Sovětském svazu, o tom jak už brzo předhoníme celý svět ve výrobě oceli a zanedlouho budeme mít všechno zdrama. Třeba i zmrzlinu a kino...   "Další!" Ozvalo se z pootevřených masivních dveří, vedoucích do ordinace a já jsem byl najednou nařadě. Nemohl jsem tušit, že stejnými dveřmi ještě před pár lety často procházel můj děda a nebylo to zrovna k zubaři...

   Karel byl šofér od svých třiceti a ještě k tomu rozumněl motorům. A to bylo v roce 1928 k nezaplacení. Proto si ho mezi svými zaměstnanci mladý pan továrník brzo vyhlédl. Naproti barevně se totiž skvěla úplně nová vila ve stylu rondokubismu a art deca, kterou před pár lety mladí manželé ze dvou úspěšných průmyslnických rodin obdrželi svatebním darem. A k nové vile brzo přibyl další důkaz prosperity. Automobil a ne ledajaký, obrovská americká limuzína Studebaker. Karlovi se najednou otevřel celý svět a jeho krásná manželka Boženka na něho byla náležitě pyšná. Však na ni myslel a ze svých cest s panem továrníkem nezapomněl pokaždé přivézt nějaký dárek. Obrovskou mušli od moře z Itálie, malachitovou soupravu z Francie, čokoládu ze Švýcarska....    Léta plynula, prosperitu třicátých let nahradila vojenská válečná výroba, ale barevna i vila stále vyjadřovaly vznešenou úroveň a dobrý vkus svých majitelů. Personál ve vile nebyl jen chudými sloužícími, ale tak nějak patřil k širší rodině. Karel mohl kdykoliv přijít, půjčoval si pravidelně oblíbené dobrodružné knihy, často odcházel s drobnými dárky, v těžkých válečných dobách i s trochou kvalitního jídla. Tak nějak vypadalo nefalšované prvorepublikové štěstí, v malém městečku vyrostlo pět textilních továren a všem živnostníkům, rolníkům, domkařům a nádeníkům se dobře dařilo. I události po válce naznačovaly pokračování těch šťastných let, byl tu přece Marshallův plán a svět znovu lačnil po módních textilních výrobcích. S panem továrníkem bylo zapotřebí znovu jezdit na zahraniční jednání, do lázní, na hony i na pikniky do přírody. Boženka si dokonce založila malé dámské krejčovství a Karel byl spokojený. Přál si jen ať to trvá věčně...

   S mým nástupem do první třídy v roce 1959 jsem přišel o jedno privilegium a to mne velmi mrzelo. Do té doby se často, když na kuchyňských hodinách odbilo poledne, před naším domem rozezněl klakson. A už jsem pelášil. Byl to děda Karel, seděl za volantem oprýskaného šedozeleného autobusu Tatra 500 a bručel pod vousy ať spěchám. Na boku autobusu byl namalováno velkým písmem "Kolora, národní podnik", však jsem to už uměl sám přečíst. Děda byl šoférem a s tím autobusem vozil obědy do továrny. A také pracující na rekreaci v Orlických horách, nebo na koupaliště u řeky. Měl krásné zaměstnání. Až budu velký, také bych chtěl být šoférem...