Kdo rozhodl, že prožíváme právě tento život? Je opravdu náš? A co když je vlastně všechno úplně jinak?
Probudil se s podivným pocitem, snad po nějakém snu na který si nedokázal vzpomenout. Do okna intenzivně bubnoval déšť a na ulici plné světel už panoval nezvyklý ruch. Po paměti se pokusil nahmatat budík, ale nebyl tam. V tomhle věku není předčasné probuzení ničím zvláštním, rozhodl se tedy pokračovat ve spánku. Nicméně něco nebylo v pořádku. Nevěděl ještě co přesně, ale podezřívavě se rozhlížel po zšeřelém pokoji. Téměř nic se nenacházelo na svém místě, pokoj se mu zdál menší a na zdi visely fotografie nějakých cizích dětí. Tak tohle ještě scházelo, snad ztráta paměti, nebo omylem usnul u někoho na návštěvě? Ale na vedlejší posteli přece oddychuje manželka. Nebyla to jeho manželka.
"Co se děje?" Pohledná tmavovláska rozsvítila lampičku a posadila se. "Zase ponocuješ?" Její hlas zněl velmi vlídně a zřejmě jí nepřipadalo, že se stalo něco mimořádného. "Když už jsi vzhůru, zajdi prosím pro snídani, nebo zase nebudou mít rohlíky". Otočila se na bok a naznačila tím, že ranní rozhovor je prozatím u konce. Vyděšeně se oblékl, v umakartové koupelně se přesvědčil, že je skutečně sám sebou, po několika neúspěšných pokusech našel dveře od bytu a vypotácel se na schodiště. Od kdy sakra bydlím v paneláku?
Venku už přestalo pršet a asfalt před domem se leskl. Před domem, který neznal a na ulici, kterou nikdy nešel. To jsem dopadl, napadlo ho. Včera byli s manželkou u známých na návštěvě a vrátili se dost pozdě, tak svůj stav začal přičítat množství vypitého vína. Seběhl ulicí kamsi dolů, kde se dalo vytušit nějaké náměstí. Skutečně, bylo tam a jak se dalo očekávat, naprosto neznámé. Z podivného stánku na rohu vykukovala tvář postarší ženštiny, která mu s úsměvem volala vstříc. "Dobré ráno pane inženýre, dneska jste si přivstal..." Jakto, že mě zná? A kde vzala toho inženýra? Osoba za okénkem mu podávala složené noviny a nezmohl se na protest. Automaticky sáhl do kapsy, nasypal jí pár drobných a prchal do náměstí. Na jeho vzdálenější straně se vypínala krásná novorenezanční radnice a před ní zahlédl několik velkých černých aut, jejichž značky ani podoba mu nic neříkaly, jen cosi intenzivně našeptávaly. Mléčná jídelna, napůl nesvítící neón už z dálky lákal a směřovaly tam evidentně i kroky několika dalších spěchajících lidí, do kterých vrážel na chodníku.
Na rozviklaném stolku přistálo cosi, co vzdáleně připomínalo kávu, kterou si objednal, aby získal čas na rozmyšlenou. Nesmím zapomenout ty rohlíky, aby se na mne doma nehněvali, pomyslel si sarkasticky. Rozložil před sebou noviny s myšlenkou, že teď se třeba něco vysvětlí. Záhlaví ho upoutalo okamžitě, Rudé právo. Hltal očima jen tučné titulky: Usnesení 24. sjezdu KSČ splníme, Rekordní ražba na dolu Stachanov, Riskantní pokusy s urychlovačem částic v USA, RVHP ostrov klidu a míru v rozbouřené Evropě, Evropská unie se potácí...
Místo Evropské unie se zapotácel sám. Buď spím a tohle všechno se mi zdá, nebo došlo k nějakému posunu v čase desítky let nazpět. To znal z oblíbených sci-fi filmů. Pohlédl znovu na záhlaví novin a nevěřil. Sobota 10. února 2018. Po krátkém šacování kapes své (cizí) bundy vytáhl peněženku a rozměrný mobilní telefon. Žíly na spáncích začaly nabíhat a bušení srdce určitě museli slyšet i okolostolující občané. Žádné ze jmen v paměti telefonu mu pranic neříkalo, na fotografiích se smála skupina neznámých dětí a s nimi žena, se kterou se seznámil ráno ve své (cizí) posteli. Značka telefonu už nemohla celou situaci víc zhoršit. Tesla. Když platil kávu a pět rohlíků, nepřekvapilo jej, že se z bankovek culí slévač a žena v šátku se snopem obilí.
Zatím ve Fermiho národní laboratoři urychlování částic ve státě Ilinois probíhala příprava na další experiment. Ráno se vědci znovu pokusí o detekci gravitonů, vzniklých při srážkách vysoce energetických částic. Jedině tak mohou dokázat existenci paralelních světů...
