Děkuji, že mi bylo umožněno nahlédnout. Ne pochopit, to se nikdy nestane a je zbytečné se o to pokoušet.
Část lidí prožije celý svůj život bez bez víry ať již jakékoliv, bez sebemenšího pokusu o pochopení, bez jediného pokusu naslouchat.
Ano, často slyšíme, nebo se dokonce dočteme v bulváru, že ten či onen našel boha. V bezvýchodné situaci (v kriminále, v těžké nemoci) se rozhodne, že to prostě zkusí. Obrátit se na "inštanci" nejvyšší, třeba to vyjde, nakonec od čeho jiného tady je, než od zachraňování nebožáků. Další si jej prostě koupí, jak snadné. Dřív nechali postavit kapličku, dnes nechají pár drobných v kostele a pan farář jim vždycky poradí, jak to zaonačit, aby je vyslyšel.
Ale zkusili jste to někdy sami? Bez prostředníků, bez návodu k použití a v době, kdy je vám dobře, sluníčko svítí, jste relativně zdraví a žádné nebezpečí se na vás zrovna teď neřítí? A hlavně. Zkusili jste někdy naslouchat?
Vždycky mi vstávají vlasy na hlavě, když zaslechnu, že bychom měli žít v bázni boží. To není jeho vzkaz, to jen vykladači a samozvaní prostředníci zneužívají lidskou starost, bolest, touhu, strach...
A těch vykladačů je okolo nás dost. Už tisíce let zjišťují, jak je to dobrý byznys, být akreditovaným a zplnomocněným zástupcem boha na Zemi. Jakoby nikdo z nás neuměl sám najít cestu, neuměl sám naslouchat, mluvit beze slov. On přeci neurčuje způsob a místo, kde se tak stane. To určuje jen míra pokory a touha po tom, svěřit se. A nikdo nám nepotvrdí jako v e-mailu, že zpráva byla doručena a přečtena. Musíme tomu věřit. I naše prosby musí být pokorné. Těžko prosit boha, abychom vyhráli ve Sportce, aby sousedovi chcípla koza, nebo abychom žili věčně.
A když se naučíme naslouchat, zjišťujeme, že je tu opravdu s námi v každém okamžiku. Stává se mi často jedna věc. Cosi přibrzdí moje auto, kdosi mi sundá nohu z plynu a kdosi mi pošeptá, aniž použije slov: "dneska jeď jinudy...". Nebo přijde okamžik, kdy je každý z nás "mistr světa". Všechno se daří (jak jinak), protože jsem prostě nejšikovnější, mimoto jsem nejlepší řidič na Zeměkouli (protože to prostě umím). Ale umím li alespoň trošku naslouchat, přejdou mě takové nápady velmi brzo. A někdy, když jsem trošku nedoslýchavý, tak to spraví malá výstraha. Zabloudím v okamžiku, když jsem na sebe pyšný, jak se všude vyznám a se zpocenými zády zastavím u krajnice po těsně odvrácené nehodě. A potom poděkuji. A vím naprosto jistě, že je tu se mnou.
To poděkování by mělo být častější, než jsme byli vždycky zvyklí. Nejenom za sebe, ale za ty které máme rádi i za ty, kterým bychom chtěli pomoci, kdybychom měli tu moc. A za všechny tvory, za celý vesmír, složený z hadronů, kvarků, bosonů, neutrin a jiných breberek. To všechno je přece On a nikdy nepochopíme, proč je vesmír nekonečný a jak vypadá nekonečně mnoho paralelních světů.
Ještě jedna věc mi připadá trochu zvláštní. V různých žebříčcích, přehledech, politických i náboženských elaborátech rádi uvádíme, že český národ je vlastně národem neznabohů. Vždyť přece při sčítání lidu nezatrhli správnou kolonku a kostely také občas zejí prázdnotou. Ale většina lidí vlastně věří. Říkají "příroda", "něco nahoře", "někdo nahoře" a podobně. Jakoby se báli vyslovit nahlas to slovo: BŮH.
A možná, že večer o tom všem začínají přemýšlet. Stejně jako já před lety, bez pomoci "příruček" a mesiášů......
