Česká země v podhůří And je krásná. I když babička pořád vzpomíná na svůj život v Evropě a občas u toho brečí. Vždycky říká, že Orlické hory to nejsou...
V naší partě jsem nejlepší ve streetbowlu. Hrajeme většinu dne, pokud zrovna nesháníme trochu "trávy" na zlepšení nálady, nebo se nepereme se sousedními Bandidos. Rodiče vídám málokdy, lopotí se někde v Los Ancianos na zeleninových plantážích. Žiju s naší babičkou v Nové Praze a brzo mi bude patnáct. Kluci si ale myslí, že už mi bude osmnáct, jinak bych neobstál. A s nožem to umím, jako kdyby mi bylo dvacet.
Zrovna, když jsem na prkně kličkoval mezi Fordovými ekranoplány, zazvonil mi operátor, že se mám urychleně vrátit do svého bydliště. Bylo to za rohem, před domem stála ambulance a několik sousedů vzrušeně gestikulovalo.
Babička umřela v neděli odpoledne. Čekal jsem na přílet rodičů a bylo mi smutno, najednou v celém bytě zavládlo nezvyklé ticho, jen zvenčí pronikal netěsnými okny hukot blízké Baťovy továrny na boty. Pokoj byl vybaven nejnutnějším nábytkem, na zdech pár starých fotografií a pod postelí ta velká krabice, nad kterou babička často sedávala. Měl jsem trochu pocit svatokrádeže, když jsem otvíral víko a popustil uzdu své zvědavosti. Na boku krabice byl už těžko čitelný nápis, něco jako Tescoma, ale stáří stíralo další slova.
Upřímně řečeno, čekal jsem víc. Nějaké tajemství, nebo starožitnosti. Místo toho jen pár fotografií neznámých lidí a krajin a balíček dopisů, převázaných červenou stužkou. Poznal jsem dobře, že to jsou dopisy i když jsem něco takového viděl poprvé v životě. Byly ještě psané ručně a musely být opravdu staré. A na dně ležely ještě nějaké větší papíry a kniha s křížkem na deskách. Konečně něco cennějšího.
Odnesl jsem ty potištěné papíry k oknu na světlo, abych si je mohl lépe prohlédnout. Byly to zřejmě noviny. Na opravdovém papíře, jaký se dnes používá jen na luxusní knihy. Listy trochu potrhané, takže jsem přečetl jen některé titulky, psané větším písmem. Pochopil jsem, že noviny byly z doby před exodem a z Evropy, z babiččiny vzdálené vlasti, na kterou občas vzpomínala. Dalo mi to trochu práce, protože čeština, kterou mluvíme dnes, je trochu jiná. Ale většině věcí jsem stejně vůbec nerozuměl...
"Otevření tunelu Blanka v Praze... další tisíce utečenců překročily hranice... Evropu si nedáme vzít... nepokoje v muslimských komunitách... do Orlických hor přichází babí léto...
Najednou mi bylo trochu líto, že jsem si s babičkou nepromluvil trochu dřív, pokud to ještě šlo. Možná bych pochopil, proč byla vždycky tak smutná a o čem to vlastně píšou v těch starých novinách.
