Krize, krize, krize … jak to s námi dopadne?

Mám takový pocit, že slovo krize nás doprovází na každém kroku. Jakýkoli zpravodajský server se tomuto tématu několikrát denně věnuje. Co do srovnání se však aktuální světová finanční, ekonomická a dluhová krize nedá srovnat s lety 1930 až, řekněme, 1945. Jak vysoko se pohybují míry nezaměstnanosti ve vyspělých zemích, o kolik procent pokles světový HDP nebo mezinárodní obchod? Co není, může být, a co to s sebou může přinést? Doufejme, že se tak nestane a že to nepřinese další rozmach státu a jeho moci, která omezuje svobodu a která většinou neklesne na předkrizovou úroveň.

Images, Goodle, honzaplsek.cz

Opět se opakuji, když říkám, že jsem si vědom rizika, do něhož vstupuji, když píšu tyto řádky, ale touha po relativně svobodnější a efektivnější společnosti v tomto případě vítězí. Pokud se na současnou krizi, která se s velkou pravděpodobností prohloubí a nepůjde jen o nějakou menší recesi, podíváme optikou higgsovy teorie „o růstu vládní či státní moci“, poté je čeho se obávat. Robert Higgs ve své knize „Politická ekonomie strachu“ definoval faktory, které umožňují a často způsobují růst stání moci: 1. strukturálně – ideologické – politické změny (SIP) a 2. krizově – ideologické – politické změny (KIP).

SIP lze charakterizovat jako změny, které jsou spojeny se strukturální přeměnou ekonomiky. Může se jednat o fenomény jako např. relativní pokles zemědělství nebo boom komunikačních a jiných technologií atd. Lidé často při těchto změnách hledají oporu u státu a požadují, aby jim pomohl vypořádat se s těmito změnami. Strukturální změny dále podporují kolektivismus, odbory a různé politické strany. Nové komunikační prostředky umožňují těmto stranám, aby se etablovaly a více populizovaly svou činnost. Vznikají tak různé „zájmové skupiny“, které hledají přízeň nově se utvářejících vlivných politických stran. Tyto faktory představují ideologické změny, které se ve spojení se strukturálními změnami mohou projevovat.

Pohledem do minulosti, např. v 19. století v USA docházelo ke vzniku různých forem socialistických teorií, které se na přelomu devatenáctého a dvacátého století pokoušely nahradit tradiční liberální koncepce. V této době se američtí intelektuálové snažili podporovat různé socialistické, v USA hlavně pragmatické, programy, které se nesetkávaly s přílišným odporem obyvatel. Například začaly být regulovány tarify na železnici a politika se začínala uplatňovat v do té doby nemyslitelných oblastech, jako byly oblast měny, cel či monopolů.

Poslední částí SIP jsou změny politické, které reflektují jak strukturální změny hospodářství, tak změny ideologické. Během devatenáctého století se upevnilo demokratické smýšlení obyvatel USA, bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo, a proto se stále více lidí přiklánělo k nově vznikajícím kolektivistickým myšlenkám, čehož politické strany neváhaly využívat, aby mohly směřovat své cíle k nastolení „své moci“.

Co se týká KIP faktorů a růst státní moci, ty nejsou nezávislé na výše uváděných SIP. V některých historických obdobích totiž v důsledku vyskytnuvší se krize tendence růstu vládní moci značně zesílily. Nejvýznamnější z těchto krizí se, kromě dvou světových válek, stala Velká deprese ve 30. letech. Během ní se vládní moc mohla uchylovat k nové intervenční činnosti, kterou si vyzkoušela již v době První světové války, kdy mezi „oblíbené“ nástroje válečné hospodářské politiky patřila regulace nájmů, mezd a dalších cen, inflace, administrativní rozdělování, branná povinnost, regulace finančního sektoru a měny, nárůst veřejných výdajů a daní a také růst počtu státních zaměstnanců, kteří tak získávali uplatnění v rámci svého zaměstnavatele státu, což mělo další dopady na posilování jeho moci. V tomto případě R. Higgs uvádí, že Velká deprese za sebou zanechala rozbujelou státní moc a navždy zatracenou svobodu svých občanů (já věřím, že ne navždy).

Shrnu-li SIP a KIP, pak platí, že strukturální, ideologické a politické změny se postupem času kumulovaly a vedly k novému postoji ke státní moci. Hospodářská transformace, ideologické koncepty a změna demokratického politického systému pomohly podpořit růst vládní moci a sílu státu. Mimo to, krizové události, které představovaly určitý mezník ve vývoji dějin, způsobily, že státní moc získala příležitost ke svému rozšíření, protože v době krize vládní představitelé počítají s oslabením standardních mírových kontrolních mechanismů ve společnosti a v politice, například v podobě slábnoucího vlivu opozice. ***

Čeká nás něco podobného během této krize a po jejím skončení? Máme se obávat dalšího nárůstu státní moci? Nebo máte tuto moc vítat s plnou náručí a očekávat od ní, že nám pomůže a zajistí, aby se podobná krize neopakovala? Máme svěřit této moci své životy a nechat si omezit svobodu? Ponechám na každém, ať si vybere. Ať si každý zvolí, zda bude sledovat nebo dokonce podpoří růst státu a vlády v domnění, že mu zajistí prosperitu, vysokou životní úroveň a ochrání ho od další krize (např. „spásné“ směrnice ze strany EU). Anebo se bude zasazovat za větší svobodu, individuální odpovědnost jednotlivce, nižší přerozdělování (resp. omezení krádeže v podobě daní a jejich následný přesun k vládní garnituře a jejím příznivcům, pardon „zpět k občanům“)? Já volím druhou možnost.

Cílem příspěvku nebylo kritizovat, ale poukázat na úskalí spojená s potenciálním nárůstem státní moci a nárůstem veřejných rozpočtů, často pod záminkou jakéhosi „veřejného zájmu“. Kritikům sděluji, že chápu, že různé programy, opatření či obecně zásahy ze strany státu, jsou často myšleny v zájmu občanů, zaměstnanců, nemocných či, aby ochránily finanční sektor. Upozorňuji však na to, že často se očekávaný účinek mine svého cíle a často dochází k neviditelným důsledkům a je potřeba se mít na pozoru. Ponechávám na každém, který pohled je lepší, je to jeho svobodné rozhodnutí.

*** R. Higgs například uvádí na příkladu USA, že Federální sbírka zákonů v USA v roce 2001 zahrnovala 64 431 stran, federální úřady vydaly konečná rozhodnutí ve 4 132 věcech, či že legislativní normy stojí americkou ekonomiku minimálně 100 milionů USD (cca 1.900.000.000 CZK dnešním kurzem a kurzem ze dne 31.12.2001 cca 3.625.900.000 CZK) ročně. Legislativní výstup však probíhá kromě úrovně federální také na úrovni jednotlivých států, což vede k značnému nárůstu nákladů na užívání výrobních faktorů. Higgsovými slovy: „Blížíme se ke stavu, v němž je vyžadováno vše, co není zakázáno.“ Jaká budou výše uvedená čísla na konci roku 2011 a po krizi?