Chceme být chudí nebo bohatí?

DvaaDvacet let po pádu komunismu, který bychom mohli označit jako dobu, kdy jsme měli být všichni stejně bohatí, resp. stejně chudí, se současný „demokratický“ systém v mnoha ohledech změnil. V určitých případech je to však velmi málo. Toto neplatí pouze pro ČR, ale také především pro byrokratickou strukturu typu EU, která pro mnohé často slouží jako „vzor sociálního blahobytu“ – pro mne spíše „vzor úpadku a blížící se vyšší chudoby pro všechny“.

Images, Goodle

Pokud se podívám na názory levicových stran a na vyjádření mnoha politiků, ale i různých novinářů či (ne)ekonomů, jsem velmi zklamán. Tyto skupiny lidé navrhují vyšší zdanění bohatších lidí, jinými slovy vyšší zdanění práce. Chtějí se chovat jako „Jánošík nebo Robin Hood“, který se pokusí bohatým brát a chudým dávat. Hlavními argumenty této skutečnosti jsou „chudí“, údajně obyčejní, lidé, kteří si nemohou koupit základní potřeby nebo zkrátka nemohou koupit plno věcí, které mohou bohatší. Toto vše je strašně relativní – co je míra bohatství, co je míra chudoby? Mé zklamání pramení z toho, že se nevede otevřená diskuze nad všemi důsledky, které s sebou takováto navrhovaná opatření mohou nést. Každý dobrý ekonom totiž zná „bastiatovo“ tvrzení o tom co je a co není vidět, resp. slyšet.

Pokud se hlouběji zamyslím nad tím, zda více zdaňovat ty co pracují a ty co se snaží pomocí pilné práce stát bohatšími, možná by zástupci vyššího zdanění bohatších přemýšleli jinak. Vyšší zdanění zákonitě povede k tomu, že lidé budou odcházet tam, kde jim nikdo za jejich úsilí nic brát nebude, resp. nebude brát tolik. Ti co neodejdou, jednoduše nebudou motivováni k tomu, aby byli pracovití a následně oceněni, ale na místo toho raději budou zůstávat chudí. Podnikatelé budou racionálně přesouvat své aktivity do „černé“ ekonomiky, aby se vyššímu zdanění vyhnuli. Na tomto místě vzniká kardinální otázka, a sice kdo v tomto případě bude vydělávat a tak chudé podporovat, když všichni budou zůstávat chudí? V případě podnikatelů, kdo bude vyhledávat nové příležitosti a mezery na trhu posouvající ekonomiku dále směrem k vyšší životní úrovni a hlavně poskytují pracovní místa, častokrát právě pro chudé?

Domnívám se, že mnohem účinnější je nechat lidi svobodné v tom, jak bohatí chtějí oni sami být. Lidé sami si dokážou uvědomit, kdo je relativně chudý nebo nemohoucí a kdo si dobrovolnou pomoc skutečně zaslouží. Důkazem je mnoho soukromých akcí typu „den boje proti …“, které pomáhají těm relativně chudým či nemohoucím zcela spontánně a troufám si tvrdit co nejefektivněji. Nejefektivnější by tedy bylo minimalizovat, nejlépe odstranit jakékoli zdanění práce, protože i v tomto případě platí zákon nabídky a poptávky, kdy vyšší zdanění práce zvyšuje její cenu a tím logicky vede k poklesu poptávky po ní. Politici a zástupci ideologie vyššího zdanění by měli přesměrovat své argumenty tímto směrem a měli by se více zabírat všemi možnými důsledky jejich navrhovaných opatření, protože oni určitě chudí být nechtějí.

Cílem příspěvku nebylo kritizovat, ale poukázat na úskalí, která s sebou různé zájmové a politické snahy nesou a jaké mohou mít potenciální dopady. Častokrát pod rouškou velmi pozitivních věcí, ale nikdy nic není zadarmo a každá strana má dvě mince. Mějme se tedy před těmito snahami na pozoru.