Oni

     Jak tak sleduji s prominutím cvrkot, všímám si, jak osobní zájmeno oni se stalo velmi  frekventovaným slovem a jak nabylo spíše negativní význam. Jeho používání začíná v dětství, jakmile se človíček naučí mluvit a táhne se životem jako červená nit, bohužel u někoho to přetrvá celý život.  Zvláště markantní je jeho používání u politiků.

     Dítě, pokud provede něco špatného má tendenci říci, kdepak já, to oni. Oni jsou ti svůdci, ti špatní a zlí, pokušitelé, co já zmůžu, já jsem k tomu přišel nevině, já jsem přece chtěl, atd.,atd. Je to vlastně důsledek malého sebevědomí, strachu z vlastní zodpovědnosti, obav z následků byť neuváženého jednání, či dokonce z jednání promyšleného.

     Problém potom nastává v dospělosti, pokud člověk zůstává při stejném a vůbec největší problém potom je u politiků, najmě u poslanců. Nelze přece očekávat, že poslanec při schvalování nějakého nesmyslného zákona přizná, že ho buď vůbec nečetl nebo že dokonce dostal nějaký "bonus" za jeho schválení, nebo že nehlasoval podle svého svědomí (Ústava), či zdravého rozumu. Potom se dokonce ani poslanci nestačí divit, co za paskvil schválili.

A teď to začne. My přece za nic nemůžem, oni to zorali, nás bylo málo, nás přehlasovali, případně my jsme to mysleli dobře, ale to oni. To jsou pane tanečky, kdo za to může, no kdopak, přece oni, ti zlí, přihlouplí, nemyslící to dobře, sledující vlastní zájmy a hry. A naopak,  jak praví stará lidová moudrost, ti co to myslí dobře, nadělají zpravidla nejvíce škody.

     Měli by ti, co rozhodují, více vážit své kroky, nebránit se diskuzi, poslouchat názory druhých, přestože s nimi nemusí souhlasit a ne se jalově vymlouvat na oni, zkrátka přiznat svoji chybu, nebát se nést svoji zodpovědnost a napravit ji v co nejkratším čase. Mýlit se je přece lidské.