Zákon J. jako desatero pseudoelity

Nebudeš si myslet, že něco znamenáš. Nebudeš si myslet, že jsi víc než my. Nebudeš si myslet, že na tobě někomu záleží…

Před zákonem

Před zákonem stojí dveřník. Přijde k němu venkovan a prosí, aby byl do zákona vpuštěn. Dveřník tvrdí, že teď nelze. Brána k zákonu je sice otevřená, avšak dveřník muže varuje. Pamatuj si: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. Zkus tam vejít přes můj zákaz. Sál za sálem stojí dveřníci, jeden mocnější než druhý. Už na třetího z nich se ani já nemohu podívat. Venkovan váhá. Zákon by přece měl být přístupný každému… Rozhodne se, že si na vstup počká. Posadí se na nabídnutou stoličku. Čeká a roky plynou. Vrátnému průběžně dává dary, ale tím žádnou výhodu ke vstupu nezíská. Zesláblý, vetchozraký a v tušení blížící se smrti má poslední otázku: Všichni přece dychtí po zákonu. Jak to, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nepožádal, aby byl vpuštěn? Dveřník na skonávajícího zařve: Tudy nemohl být nikdo vpuštěn, neboť tento vchod byl určený jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.

Uvedené podobenství netřeba vysvětlovat podle vzoru vězeňského kaplana, když odsouzenci Josefovi K. vykládal o životních rolích dveřníka i venkovana. Zajímá mne, do jakého zákona by venkovan asi vstoupil?

Zákon Jante jako desatero pseudoelity

Osmkrát se opakuje znění „Nebudeš si myslet, že…“ Kdo jsou pětkrát zmínění „my?“ Odkud takové direktivy známe, že by z eusvazu? Pamatuji si na šikanu v zaměstnání. Nejspíš je to desatero byrokratické. Lidé se v určitých systémech nechovají tak, jak to o nich systémy tvrdí. Kdo z občanů se na nějakém úřadu nesetkal s poznámkami, např. Co si o sobě myslíte? Nerozumíte předpisům! Neumíte číst?  Nejsme tady pro legraci. A jsme doma: Nebudeš se nám smát (viz 8. poučka). Smích, jsou-li jeho terčem, nesnášejí autoritáři, maloměšťáci, politrukové v jakékoli smečce, privilegovaní s nafouklým egem, též pseudoelity.

Naše společenství vývojově klopýtá. Dříve, v rámci pokroku, se slovně zohledňovaly masy, tj. většina (příklad: nastolování „diktatury proletariátu“). Dnes mediokracie s reklamokracií propagují všelijaké menšiny, např. hnutí LGBT i jiné. Možná, že pokrokáři velebí menšiny, aby rozmnožením a v jejich součtu mohly ovládnout civilizaci…Kam se v  lidsko-právním mumraji současnosti ztratil jednotlivec?

Ilustrace: Bohumil Štěpán; z knihy Zelená kobyla. Odeon Praha 1966.

Elita a pseudoelita

Slovo „elita“ pochází z latinského eligo, vyvolit. Od antického Říma se význam označení proměňoval. Tradiční hierarchické (vertikální) uspořádání společnosti, kde elita bývala v jejím čele, se dnes spolu s oslabováním tradiční role autority rozpouští. Filosofka Hannah Arendtová už v roce 1961 napsala: …slavný „soumrak Západu“ spočívá především na rozkladu římské triády náboženství-tradice-autorita…(H. Arendtová: Co je autorita? In: Krize kultury; Mladá fronta 1994).  Tradiční rozvrstvení společnosti dnes narušuje síťové uspořádání podněcované informačními a komunikačními technologiemi.

Elitou dnes rozumíme úzkou skupinu složenou z nejlepších jedinců s význačnými schopnostmi, vlivem, výsadami, majetkem. Reálně jsou špičkou společnosti vědci, vynálezci, univerzitní pedagogové; náležejí k nim politici? Nejen ve světě, ale i u nás politici neslouží tolik svým voličům, spíše svým korporátním sponzorům. Politika se privatizuje. Pro polit-partaje je osvědčenou vidinou korytářství.

Někteří lidé elitnost, vyvolenost předstírají. Tím sami sebe usvědčují, že jsou pseudoelita. Předpona pseudo- vychází z řeckého pseudes = lhaní, falešný. U nás jsou pseudoelitami tzv. vysmátí – solární „šlechta,“ exekutoři, lobbisté a spekulanti s čímkoli… V oněch kastách jsou obvykle ekonomicky zajištěné osoby (částečně skryté a vlivné), jež jsou mimo jiné výlupky fušerství dřívějších politiků. V historii k elitě nepatřili komedianti.  Dnešní kulturní úderníci, oproti svým předchůdcům, mají o sobě vysoké mínění, ale nemají noblesu. Sotva ji získají tím, když z tribun v metropoli někteří z nich šíří emoční rámusení zpanštělým pohrdáním všemi venkovany. Z jejich projevů slyším ozvěnu desatera pseudoelity (viz výše). V době všeobecného šmírování ho doplňuje výhrůžná otázka: Myslíš si, že na tebe (o tobě) nic nevíme? 

Dovětek

Před zákonem – krátká povídka Franze Kafky (v blogu parafráze od Z. H., kurzívou citace z textu) v překladu Vladimíra Kafky. Povídka (1915) je též součástí románu F. Kafky Proces (1925).

Zákon Jante jako desatero pseudoelit: V románu Aksela Sandemose: Uprchlík kříží svou stopu (1933), je fiktivní město Jante s reálnými obyvateli. Ve Skandinávii je velmi známý pojem Jantelove, zákon Jante, což je soupis pouček užívaných měšťáky v jednání s lidmi „dole“ (česky publikováno v překladu Jarky Vrbové; Argo 2008). V knize se o desateru pseudoelit nepíše, je to moje autorské pojetí.