Prostorem zmizelých osad

Část zaniklých osídlení příhraničí Šumavy. Poutavé místo Kamenná Hlava s volně rozesetými balvany a liniemi kamenných snosů. Fotoblog.

V podzimu roku 2021 jsem opakovaně navštívil příhraniční oblast Šumavy a v ní místa v bývalém soudním okresu Volary (trval od r. 1874 do r. 1949, s výjimkou období 1938 – 1945); sousedícím územím je Bavorsko. V textu se zaměřuji na osobně vnímané i poznané jevy. 

V příhraničí Volarska: končina – osídlenci – rozhraní   

Pradávnou spojnicí mezi Podunajím (Pasov) a Čechami byla Zlatá stezka;  jedna z jejích větví byla prachatická. Terén, jímž obchodní cesta vedla, byl v dávném období pokrytý hustými lesy a do poloviny 14. století nebyl trvale osídlen. Hranice mezi oběma územími byla jen přibližná.

Po vítězství na Bílé hoře nový panovník Ferdinand II. Štýrský za finanční pomoc a služby roku 1622 odměnil svého krajana Jana Oldřicha z Eggenbergu českokrumlovským, netolickým a volarským panstvím včetně Prachaticka. Cizí šlechta na svoji državu začala přivádět nové poddané z Rakous a Bavorska. Když Eggenbergové vymřeli, r. 1719 zdědili rozsáhlé panství Schwarzenbergové, kteří na Šumavě zakládali nové vsi s dalšími německými osadníky. Podle písemných svědectví Adalberta Stiftera, Karla Klostermanna i Josefa Váchala, poutníků a hlubokých znalců přírody a obyvatel příhraničí, žil v končině prostý lid v ustavičném zápasu s přírodou a ve stálém boji o chléb, který se tu těžce dobýval. Osídlenci Volarska měli od počátku skrovné možnosti zaměstnání; převážně dřevaři a zemědělci. Mezi pasovským biskupstvím a schwarzenberským panstvím byla definitivně vymezena zemská hranice v době 1761 – 1767. Česko-bavorské rozhraní zůstávalo do 30. let 20. století hranicí otevřenou. Po hanebné Mnichovské dohodě se vesnice Volarska, až k Prachaticím, osídlené převážně německým obyvatelstvem, staly součástí existující německé říšské župy Bayerische Ostmark (od r. 1942 jmenována Bayreuth).

Příruční a cestovní mapa Bӧhmen – Mähren : Čechy – Morava, nakladatelství Edvard Fastr, Praha 1941 (zdroj: archiv ZH). Výřez z mapy přibližuje linii hranice v jedné z částí Šumavy.  Pod hranicí úsek českého území od roku 1938 přiřazeného k říšské bavorské župě – uprostřed výřezu mapy Volary (Wallern), výše vpravo Prachatice, vlevo Vimperk (Winterberg), Boubín (Kubany);  vpravo dole Hořice na Šumavě ( Hӧritz im Bӧhmerwald) a další místa.

Přesídlování obyvatel, příhraniční pásma a destrukce staveb

Poválečný transfer německého obyvatelstva z Československa do Německa ve Volarsku způsobil vylidnění osad;  v soudním okresu bylo 94, 6% vesnic německých a v politickém okresu Prachatice v r. 1946 bylo 47 procent německých obyvatel (zdroj údajů:  Němec 2015, dole). Následovalo postupné dosídlování příhraničí reemigranty Slováky z Maďarska, Rumunska a i Čechy z vnitrozemí. Větší část dosídlenců postupně odcházela kvůli nepředvídané drsnosti existenčních podmínek.

Od dubna 1951 byla v příhraničí ČSR ustanovena dvě pásma: zakázané pásmo vedlo od státní hranice do hloubky až 2 kilometry a bez trvalého bydliště byl pohyb osob v pásmu zakázaný.  Na zakázané pásmo navazovalo hraniční pásmo hluboké 2 – 6 km, někde i více, které zůstávalo osídlené a omezeně přístupné.  V listopadu 1951 podle tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti byly vysídleny všechny obce v zakázaném pásmu a z obcí v hraničním pásmu vysídleny všechny „státně nespolehlivé osoby.“ Příkaz se týkal Čechů i zbývajících Němců. V období 1952-53 podél hranic nastala první vlna destrukce nemovitostí. V létě 1952 tak stanovila tajná směrnice ministerstva vnitra ČSR: zbořit všechny budovy v zakázaném pásmu bez ohledu na vlastnictví, s výjimkou budov pro armádu a Pohraniční stráž. Největší destruktivní akce v novodobých československých dějinách trvala do r. 1960, někde i déle (zdroj dole:  Valenčík).

Z konečné železniční stanice Nové Údolí na Šumavě u hranice s Bavorskem jsem na bicyklu jel k západu. Zastavení na rozcestí u tabule se dvěma jmény chudé tkalcovské osady s roky její existence.

Cestou jsem zaznamenal pamětníka, nejméně dvousetletý buk s rozložitou korunou.

U cyklostezky k bývalé obci Dolní Cazov stojí dřevěná tabule Národního parku Šumava. Informuje o zdejších přeshraničních přechodech „králů Šumavy.“ Tudy mířily dvě z využívaných tras převaděčů.

Osady Dolní Cazov a Horní Cazov na historické fotografii Josefa Wolfa (zdroj: archiv ZH). Obydlí se v místě stavěla od r. 1735. Obě osady stojící v kdysi zakázaném pásmu byly zcela zničeny.

Na trase Zlaté stezky směrem z bavorského Bischofsreutu do Českých Žlebů při stoupání k místu Kamenná Hlava. V době čilého provozu v 16. století obchodnickou cestou prý procházelo až 1200 soumarských koní s nákladem týdně.

Kamenná Hlava se nachází ve výšce 973 metrů. Z velkého balvanu zmizela deska se jménem a trváním osídlení 1795 – 1956.

Jedno z přírodních seskupení tří velikých balvanů osídlenci obrazotvorně označili „Am Steinkӧpfl “ a domy v okolním terénu Steinkӧpfelhäuser. Dávnější snímek zobrazuje celek s pasačkou a dobytčaty (fotoreprodukce: Bӧhmerwäldler Heimatbrief 1990, č. 6).

V současných pastvinách spočívají přírodou formované žulové objekty; tento měří 8 x 5 x 3 metry.

Pro Kamennou Hlavu i pro nedaleký prostor Šumavy, který byl osídlován od 18. století, jsou charakteristické kamenné snosy. Jsou dokladem nezměrné dřiny zdejších osadníků-zemědělců.

Kulturní krajina. Bývalá chudá pole ohraničená starou sklizní kamenů.

Na kamenitém podloží se využívalo úhorové hospodaření, tj. zatravněná ladem ležící půda byla určena k pastvě; úhory tu přetrvávají tři staletí.

Vyhlídka z Kamenné Hlavy jihozápadním směrem do Bavorska k Bischofsreutu (3 km).

Výhled východním směrem na hvozdy příhraničí Šumavy a obec Stožec (4 km).

Výběr z užitých pramenů:

Luděk Němec: Krásná Hora Schӧnberg im Bӧhmerwald. Historie zapomenuté šumavské tkalcovské vsi, 2015. 2. vydání

Michal Valenčík: Poškozené a zničené památky na Šumavě (in Šumava – příroda, historie, život), Baset 2003

Fotografie: Zdeněk Hosman