Potíže kulturní fronty

Dne 25. února 1948 vydalo sto sedmdesát kulturních pracovníků výzvu k české inteligenci nazvanou „Kupředu, zpátky ni krok.“

V prohlášení se požadovala očista kulturní fronty od reakčních sil a nutnost spojení s lidem. Následující den komunistické noviny Rudé právo na 3. straně informovalo: Včera jsme přinesli provolání předních kulturních pracovníků spolu s jejich podpisy. K nim dnes přibylo 235 dalších kulturních pracovníků, jejichž jména pro nedostatek místa neuveřejňujeme.

V prvním sledu spontánně podepsali ti, co komunistům a levici důvěřovali. Když prezident E. Beneš podepsal demise ministrů vlády, připojovali se další signatáři. Václav Černý (1905 – 1987), překladatel z románských jazyků, literární vědec a kritik, koncem druhé světové války vězněný za účast v protinacistickém odboji, ve svých Pamětech k únoru 1948 napsal, mimo jiné: „Prezident podepsal“ zaznělo od sochy sv. Václava, a dne příštího počaly v novinách pod heslo „Kupředu, zpátky ni krok“ pršet dodatečné podpisy (vyznačeno VČ): Werich, Pujman, Herberta Langová-Masaryková, herectvo šmahem, dne 27. přibyly podpisy Hrubínův, Scheinpflugův, Edmonda Konráda, Chalupeckého, Valjův, dne 28. Seifertův, Olgy Scheinpflugové, A. M. Píši, Ladislava Stehlíka, Otradovicové atd. „Kupředu, zpátky ni krok“ ty plné tři dny znamenalo Zachraň kůži kdo můžeš, ale národ ty podpisy stěží bral na vědomí, nezazlíval a ihned zapomínal. …Ne, mezi těmi subskribenty ani jediné jméno, jež by se bylo nejmenším činem, a byť i stínem účasti nebo prezence objevilo v odboji, chvála Bohu, alespoň to! A neměl ostatně ten věčný kulturní žabinec omluvu, alespoň sám před sebou? Cožpak prezident nedal událostem svým závěrečným podpisem pečeť národní a demokratické náležitosti? (Václav Černý / Paměti III (1945 – 1972). Atlantis Brno 1992; vydání druhé, rozšířené; strany 162 – 163).

Předposlední otázka V. Černého má přesah. Umělci, kteří ve své době mohli a neodporovali zjevnému zlu, pozbývali věrohodnost. Jména signatářů výzvy se jeví být druhořadou záležitostí. Některá z nich už dnes lidé neznají, ani to, co je za jmény. U umělců je snad prvořadá souladnost vnímání a cítění; v celistvosti myšlení i dílo.

Angažovaný kulturní činitel

V moderní době chtěli aktéři kultury sloužit, „pečovat o nového člověka a jeho růst.“ Intelektuálové se cítili málo užiteční, a tak začali sloužit partaji.  Vztah mezi službou straně v oblasti ideově politické propagandy, umění i kultury vrcholil v marxismu-leninismu vznikem „angažovaného intelektuála“ (ideolog A. Ždanov umělce a vědce pomáhající při realizaci revoluce nazval „inženýry lidských duší“). V nedávných letech se opakovaně potvrzovalo, že například pop-herci kandidující do parlamentu za různé partaje, fungují v politice jako maskoti. Oni to dodnes nevědí?

Po sedmdesáti letech

V odstupu sedmdesáti let od únorových událostí 1948, jež jsou dokumentovány a znovu interpretovány, víme, jaký byl další politický a kulturně společenský vývoj v Československu. V dnešním posuzování / odsuzování minulých aktivit kulturních činitelů tkví háček – na ostatní zpravidla klademe jiné nároky, než na sebe. Oni byli viníci událostí, my jsme oběti? Sebestylizovat se do rolí obětí je výrazem pasivity ve vnímání světa. Stále platí, chceš-li ve svém okolí něco změnit, začni u sebe.

Kupředu…

Dřívější označování „avantgarda,“ před-voj a sousloví „kulturní fronta“ jsou spojena s vojenstvím. Má se v umění a kultuře bojovat jako v politice, tj. pletichařit? Spisovatelé nemusejí politizovat. Pro různé manévry mocipánů k ovládání mentality mas bývají umělci vhodnými nástroji. Panstvo kejklíři většinou pohrdá, protože se nechávají ovládat, fakticky prostituovat. Publikum je dnes vybízeno k uctívání nikoliv umělecké tvorby, nýbrž prestiže jistých umělců založené na reklamě. Jaká je v naší době role herců, kdy umění nahrazuje zábava, již provází ohlupující kult „celerbritek“ (sic)?