Den u alpských jezer

Výjezd s kamarády za hranice všedních dnů spolu s příležitostným výšlapem podhorským terénem. Fotoblog.

Kamarád Jaromír, zaujatý fotograf i hudebník, s nímž poslední roky pravidelně muzicírujeme, mne loni koncem října pozval na výjezd k alpským jezerům. Řidičem auta a parťákem byl kamarádův syn. Naše cesta směřovala do hornorakouské části Salzkammergut (Solná komora) v západním konci pohoří Totes Gebirge (Mrtvé hory). Nejprve jsme navštívili jezero Offensee.

Záběr z parkoviště u jezera na okolní vápencové svahy. Dole charakteristický porost bučiny, výše smrkový porost. 

První zastavení cestou kolem vodní plochy. 

Hladina jezera Offensee se rozlévá v nadmořské výšce 649 metrů.

Jezero má v nepravidelném lichoběžníkovém tvaru rozsah 60 hektarů a v maximální šířce i délce měří 900 metrů. 

Pokojná plavba na nehybné hladině.

Velehory byly lidmi dávněji považované za ohavnosti a šerednosti na tváři Země. Za nehezké je považovali staří Řekové i Římané. Filosof a encyklopedista Denis Diderot v polovině 18. století napsal, že: Lesy, hory, propasti, chaos, stařecké vrásky, smrtelná sinalost, následky nemoci se mohou líbit na obraze, nikoli ve skutečnosti. V tomtéž století počíná estetické ocenění hor. Velehory, zejména Alpy, jsou považované za vrchol přírodní scenérie, příklad vznešenosti a krásy. Pro většinu cestovatelů bylo setkání s Alpami silným zážitkem; zároveň vzbuzovaly strach a hrůzu, nikoli zalíbení. Obvykle byla lidmi oceňována krajina plochá, rovná, a obdělávaná (sady, vinice, pole). Filosof Jean Jacques Rousseau předznamenal romantické opojení přírodou přibližně v mezidobí od r. 1790 k polovině 19. století. Tenkrát byl Evropan vlastní civilizací znechucen, a proto se obracel k přírodě v její divoké podobě. Lidská obliba hor se v 20. století rozvinula vlivem turismu a horolezectví.

Naše trojice cestovatelů se přesunula k dalšímu jezeru, přesněji dvěma odděleným jezerům se společným názvem Langbathsee. Informační tabule uvádí profil jezerního okruhu kolem 740 m n. m. Šli jsme severní stranou předního jezera.

Došli jsme k druhé, horní části plesa. Ve slunném podzimním dnu si pobyt v přírodě užívali dospělí i děti.

Pokračovali jsme se záměrem vystoupení na svah pod skalisko, abychom mohli horní část vodní plochy spatřit a dokumentovat z nadhledu.

Šikmá pole vápencové suti pod zvětrávajícím skaliskem jsou podobná návějím sněhu.

Člověk versus část horského masivu, aneb proporční nesouměřitelnost. Náš kamarád Jaromír zaznamenal, jak se fotograficky pokouším dokumentovat krajinu…

Cestou dolů jsme se zastavili u jednoho z horských potoků pramenících ve skalách. Nad stromy vyčnívá světlem opticky odhmotněný štít vápencové hory.

Po obchůzce zpětné ohlédnutí k vrcholům nad hořejším Langbathsee. Nalevo poblíž šikmé bílé plochy jsme z úpatí shlíželi dolů na hladinu.

Vodní hladina jezera v popředí zrcadlící zvlněnou siluetu okolní hornatiny s dotykem slunečního oblouku. Poezie průzračné vody.

Celkový pohled na usazení alpského jezera Langbathsee v terénu. Horstvo a jeho zrcadlení na vodní hladině je obrazem propojení materií – pevné a tekuté; symbolika trvalosti i proměny. Ve svátečním dnu jsme kolem navštívených míst prochodili kolem 18 kilometrů. V textu zmíněná jezera jsou součástí realizace světové turisticky značené cesty (Weltwanderweg).

Fotografie: Zdeněk Hosman (13), Jaromír Soukup (1).