Vstoupil jsem dveřmi ve vratech do uzavřeného dvora zemědělské usedlosti vystavěné před sto padesáti roky…
V prostoru vymezeném bývalými stájemi, stodolami, vozovou kůlnou i obytnou částí domu dnes převládají zeleně trávníku, bylin, keřů a stromů. Celek doplňují barevné přízvuky sezónně rozkvetlých květin. Majitelka sídla v části dvora (viz popředí) z kamenů z polí vyskládala zahloubený kruh. Dříve v místě byla v kameni tesaná koryta a v nich se napájeli koně, leč dřívější spekulanti s nemovitostí žlaby prodali.
V kruhu drobné pítko upamatovává na dřívější stav.
Zpětným pohledem zaznamenávám kamenný patník portýra, který mne spolu s paní domácí vítá a při odchodu se s úsměvem loučí.
Při okraji nízké zídky nás provází snivý výraz ženské tváře.
Kámen je šéf
V každém kamenu dřímá socha. Hmota čeká na ruce tvůrce, které jeho duch promění v nástroje a ty s pomocí náčiní v materii objeví skrytý tvar (parafráze výroku sochaře Michelangela Buonarrotiho). Opracováváme-li kámen bez ohledu na danost jeho hmoty, vždy zakoušíme různé fyzické strasti a výsledek je nejistý… Kámen je zpracovateli partnerem, nikoli protivníkem, se kterým zápasí. Když se tvůrce nechá materiálem vést cestou náznaků skrze povahu hmoty, tak zpřístupňuje dobrý tvar. Vycházím z praktické zkušenosti, že materiálu je potřebné i naslouchat, jak při řezání i odsekávání hmota zvučí. Vždy platí kamenosochaři prověřená zkušenost – kámen je šéf.
Výchozím tvarem materie je zde forma platónského tělesa zvaného tetraedr – čtyřstěn, které symbolizovalo živel ohně. Zobrazené „boží oko“ bývalo populární v baroku.
Klínovité zářezy formují líce lunárně-solárního páru.
Horizontální kompozice reliéfu mi připomíná kolébání vlnami.
Následují tvářnosti několika Zemníků. Výtvarník a spisovatel Josef Váchal, ryzí znalec všemožných stvoření, napsal: Zemníci (Gnomové) jsou pradědové všech bytostí, majících svůj grunt v zemním založení.
Hnízdí nejraději ve skalách, vzácné kameny shromažďujíce.
Zemník je nejrozumnější z přírodních bytostí a na zaklínání nereaguje. Nezaměňujte ho s hřmotícím Poltergeistem, Šustem aj. (citace J. Váchal: Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel).
Paní Věra, restaurátorka a sběratelka artefaktů, měla fenku Terinku. Po jejím skonu pan Hladký na zakázku vytvořil tuto skulpturu.
Na kupě sluncem vyhřátých kamenů je nearanžovaný předobraz plastiky.
Pořizování fotodokumentace přihlížela jedna ze dvou společnic paní domácí; nefotografuje se ráda…
Jak oživovat kameny?
K oživování kamenů nepotřebujeme tajné nauky, ani magické procedury. Jedním z prapůvodních způsobů je kamenické opracování hmoty. Jiný druh animace materie vzniká imaginací vnímatele. Dalším možným přístupem je citlivé usazení skulptury do vhodného rámce exteriéru či interiéru, což jsem zaznamenal při návštěvě působivého prostředí zemědělské usedlosti v jižních Čechách.
Prezentované kamenořezby zhotovil František Hladký (1963 – 2012), povoláním truhlář a ve výtvarné tvorbě samouk. Několikrát ztělesnil postavu Ježíše Krista v obnovené tradici proslulých Pašijových her v Hořicích na Šumavě; byl místním rodákem. Zemřel při autonehodě.
Děkuji paní Věře Ponocné za možnost fotodokumentace části kamenořezeb z její sbírky.
Fotografie: Zdeněk Hosman
