Názorný doklad, jak o březnových událostech informoval český deník „Národní politika.“ Hra nacistů na autonomii Protektorátu.
Můj otec archivoval dva výtisky prvních stran novin Národní politika, vydání z 16. a 17. března 1939, které o tehdejším dění referují s obvyklou jednodenní prodlevou. Zděděné tiskoviny předkládám ve výběru v podobě fotoreprodukcí a se svým komentářem k dokumentům i ze svědectví lidí.
Noviny Národní politika (NP) byly tiskovým orgánem Československé národní demokracie; byla to občanská, národně-konzervativní strana podporující zájmy podnikatelů, úřednictva a středních vrstev. V předválečném Československu byla NP nejprodávanějším deníkem.
Titulní část novin ze čtvrtka 16. 3. 1939. Nápis „Klidný nástup do nových poměrů“ je novinářskou servilností, když podtitulek hlásí vstup německého okupačního vojska do Prahy (klepnutím zvětšíte).
Na druhé straně listu nahoře je snímek k návštěvě prezidenta E. Háchy s ministrem zahraničí Chvalkovským v Berlíně u Hitlera, která se uskutečnila po půlnoci 15. 3. 1939. Popisek: …“jednáno o české samostatnosti“ je zdáním naděje klamný. Několikahodinový brutální nátlak Němců na dva Čechy i s hrozbou bombardování Prahy (G?ring), kdy prezident měl během jednání srdeční slabost, skončil nad ránem Háchovým podpisem dokumentu, jímž zbytek Česko-Slovenska „svěřil pod ochranu Velkoněmecké říše.“
Národní politika z pátku 17. 3. 1939 otiskla výnos o zřízení Protektorátu nad územím Čech a Moravy.
Část výnosu o zřízení Protektorátu s vyznačením dále komentovaných článků (zvýraznění Z. H.; klepnutím zvětšíte).
Dvojí státní příslušnost
V protektorátním výnosu, článek 2., je rozlišení dvou státních příslušností: Obyvatelé Protektorátu – Němci jsou říšskými občany. Státní občan, Staatsbürger byl ten, kdo byl příslušník národa, Volksgenosse. Příslušníkem národa mohl být jen, kdo byl německé krve, bez ohledu na náboženské vyznání a s douškou „žádný Žid nemůže být příslušníkem národa.“ Kdo nebyl státní občan, mohl v Německu žít jako host a podléhal zákonodárství platnému pro cizince. Ve 3. článku se 2. odstavec týká ostatních (takto druhořadých) obyvatel Čech a Moravy, jako státních příslušníků Protektorátu.
Dvojí správa: autonomní vláda a nad ní protektor s pravomocemi
Ve výnosu o zřízení Protektorátu se píše o jeho správě, viz 3. článek (1) Protektorát…jest autonomní a spravuje se sám.(2) Vykonává svoje výsostná práva (3)…jsou zastávána vlastními orgány…, úřady,… úředníky. Článek 4. určuje hlavu autonomie, presidenta. V 5. článku je vyhlášen vrchní dozorce, říšský protektor, jako zástupce vůdce a říšského kancléře nad autonomní správou. Z Hitlerova nařízení ze 7. dubna 1939 protektor dostal nad protektorátními orgány rozsáhlé pravomoci. První protektor K. von Neurath tak měl možnosti zásahů do výkonné, zákonodárné i soudní moci. 15. března 1939 byla ustavena říšská územní správa zvaná oberlandraty (úroveň okresních úřadů). Praxe ukazovala, že v protektorátním výnosu vyhlášená autonomní administrativa byla jen politickou hrou na samostatnost. Domácí byrokracie byla poddajná a postupně vydíratelná s pohrůžkou jejího úplného zrušení. Půlrok Protektorátu do září 1939, než se instituce říšské správy plně usadily, byla neurčitá šance, aby česká správa fikci „autonomie“ nepřijímala.
Foto v Národní politice 17. 3. 1939 s popiskem.
Hlavní titulky v novinách NP na prvních i druhých stranách ve dnech 16. a 17. 3. 1939.
Vsuvka: Od října 1938 byl součástí Německa Český Krumlov, Krummau. 20. 10. 1938 byl ve městě führer uvítán v prostoru po něm pojmenovaném Adolf Hitler Platz (foto: http://www.bwb-ooe.at/.
Zloba novodobých nadlidí vůči spoluobčanům
Naši dřívější i současní nadlidé ve své společenské nadřazenosti jsou uhranuti národním charakterem k zobecňování záporného rázu a nálepkováním všech spoluobčanů. Je zvláštní či typické (?), že tímto napodobují Němce i jejich pacholky z Protektorátu. Někdo občas říká, že „Češi jsou smějící se bestie.“ Lachende Bestien říkali Čechům Sudeto-Němci organizovaní v teroristické Sudetendeutsche Partei Konrada Henleina, která byla hnací silou nacistického fanatismu v českém pohraničí už před rokem 1939. Velikáši z Čechie rádi značkují své spoluobčany výrazem „čecháčci.“ Pavel Eisner (1889 – 1958), filolog, překladatel, vynikající znalec češtiny, jenž jako židovský autor byl v roce 1939 předčasně penzionován, k tomu trefně napsal: Za protektorátu jsem to slovo četl od lidí nanicovatých, od podlců. Nenávidím to slovo, tu lotrovskou zdrobnělinu čecháček, a bylo by dobré, kdybyste ji nenáviděli se mnou; neboť kdekoli zazní, bude pravděpodobnost 99:1, že zazněla z úst skutečného čecháčka, tedy tvora, jehož každé dechnutí by mělo být políčkem pro každého Čecha (Čeština poklepem a poslechem, 1948; zvýrazněno ZH).
Zpráva v NP 17. 3. 1939 o oslavách dvacetiletí fašismu v Itálii. Když do lidských dějin nacismus / fašismus vstoupil, zůstává v nich stále přítomen, byť byl jednou poražen. Bývává všelijak maskovaný a při krizové společensko-politické souhře okolností může v upravené podobě znovu vyklíčit. Kde a jak přežívá jeho podhoubí?
Čeští političtí představitelé druhé republiky nebyli v březnu r. 1939 na akce německého agresora připraveni, proto byli událostmi vláčeni. Německým nacistům přišla vhod parta českých pravicových novinářů-kolaborantů; počtem jich bylo více než třicet a zkušenosti získávali už v předmnichovském fašizujícím se prostředí.
Fotoreprodukce: soukromý archiv Zdeňka Hosmana (není-li uvedeno jinak).
Text ke studiu: Jan Tesař: Patnáctý březen v českých dějinách; in: Dějiny a současnost 4/1969
