Sir Winston Churchill znalecky poznamenal: „Psi k nám vzhlížejí. Kočky se na nás dívají svrchu. Prasata nás považují za sobě rovné.“ Jak asi další tvorové?
Historik Yuval Noah Harari (*1976) ve své knize Sapiens – úchvatný i úděsný příběh lidstva (2012, česky 2013, 2014; překlad Anna Pilátová) interpretuje přechod člověka k zemědělství v období 9500 – 8500 př. n. l. na Středním východě jako nevýhodnou změnu dosavadního životního stylu předchozích sběračů a lovců. Sapiens ovlivňoval životy několika druhů živočichů a rostlin. Věnoval tomu mnoho svého času. Začala domestikace (z lat. domus, dům), zdomácňování. U domestikace zvířat fungoval ochočující řetězec: k počáteční selekci tvorů se přidalo přitvrzování – zlomit instinkty, narušit vazby společenstva, zkrotit agresi a sexualitu, omezit pohyb až k výsledné poddajnosti. Podle historika Harariho, zemědělská revoluce, z hlediska stáda, nikoli pastýře, byla pro naprostou většinu domestikovaných zvířat strašlivou katastrofou.
Odhaduje se, že ve světě se dnes chová přibližně miliarda ovcí, miliarda prasat, přes miliardu kusů skotu a 25 miliard kuřat. Domestikovaný skot, prasata a ovce jsou druhý, třetí a čtvrtý nejpočetnější druh velkých savců; první místo samozřejmě zaujímá Homo sapiens (Harari, s. 118). Počet lidí neustále narůstá, což je jedním ze zásadních důsledků dávné zemědělské revoluce. Člověk si ochočil jen několik málo zvířat, avšak funguje i opačný proces – zvířata domestikovala člověka.
Kulturně společenské souvislosti
Ve všech kulturách byla fauna součástí bájesloví a kultů. Z domácího zvířectva se úctě těšil hovězí skot, protože byl zárukou přežití a ceněna byla i jeho plodnost. Božstva Slunce a přírody měla často podobu býka a krávy (Egypt, Indie). Bulhaři nazývají vola tatko, bašča – otec; nedovolovali ho zabíjet a týrat; jíst jeho maso byl hřích. Pohanskými Slovany byla zvířata vnímána jako projev světa božstev i lidských duší, schopných vzít na sebe zvířecí podobu. K posvátnému zvířectvu slovanských bohů Svantovíta, Svaroga a Radegasta patřil kůň. Byl všeobecně znakem vyššího společenského stavu (Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů, 1990). Ve starých kulturách byla rozporná symbolika osla. V Egyptě a Indii s ním byly spojovány negativní a v Sýrii a Řecku naopak pozitivní významy. Pro antiku nebyl tvor znakem hlouposti, spíše chlípnosti. Římský autor Lucius Apuleius ve 2. století n. l. napsal román Proměny, dnes známo jako Zlatý osel. Vyprávění o tom, co zakoušel člověk proměněný v osla za jediný rok od různých lidí.
Dřívější úctu k domácím zvířatům ilustruje fotografie z roku 1920. Rodina Schätzova ze samoty Erlhof u zaniklé obce Svatá Kateřina nedaleko Nýrska se nechala zpodobit se svými domácími společníky (fotografie ze soukromého archivu Romana Podholy).
Na celoročních cestách krajinou pozoruji pasoucí se domestikovaná zvířata. Následuje fotopastvení.
Dobytčata před jarem, než se tráva obnoví.
Černé býky čeká cesta na jatka. Pastvina je začátkem března zničená. Její obnova trvá více než rok.
Na podzim stádo krav s potomky oživuje krajinu pohybem i zabarvením.
Více než stovka ovcí při podvečerním pasení.
Stádečko zvědavců na počátku ledna 2018. Ovce ouessantská je vzrůstem nejmenší druh.
Do podzimu zmizely světlé ovečky. Chovatel zvažuje ukončení chovu.
Dva oslíci pobývají pod hradem Dívčí Kámen.
Nápojová přestávka.
Mají v triu šéfa?
Linie ladnosti těl vábí oko pozorovatele.
Lidská zvířena a ochočenci
V Čechii občas odvázaní politikáři řadí oponenty k domácí zvířeně. Kdysi unikla do prostoru bursíkovic kráva. Nedávno při nadháňce (způsob lovu černé zvěře) vlády křikl arcidemokrat na cílenou kořist „jsi totální prase!“ I jiné cejchování osob slovy „vůl,“ „svině“ je vždy vizitkou mluvčího (i hradního), nikoli označeného občana. Skutečná zvířata hulvátství neprovozují. Tradiční je označení jedince pitomcem. Význam slova pitomý je doložen ve staročeských písemných památkách ze 14. a 15. století a značí ochočené zvíře. Kdo chtěl zvířata opitomiti (ochočit), krmil je. Sloveso pitati znamenalo „krmit;“ základ pro staročeský význam slova „pitomý,“ nebyl tenkrát hanlivý. Ve druhé polovině 15. století začal do češtiny pronikat význam, který dnes známe my.
Indický filosof a spisovatel Jiddu Krishnamurti (1896 – 1986) ve 20. století vyslovil trefnou myšlenku platnou pro různé oblasti a jejich systémy: Jsme domestikovaná zvířata točící se v kleci, kterou jsme si pro sebe stvořili – svými tvrzeními, hádkami, nemožnými politickými vůdci, jejich guruy, kteří s velkou rafinovaností či spíše křiklavě využívají svou i naši domýšlivost.
Fotografie: Zdeněk Hosman
Volně související blog Zátiší mrtvých zvířat
