Žlutá barva je široce přijímaná pro svůj jas a kladné pocitové i věcné asociace, jež vyvolává. Ale jen menší počet dospělých osob ji upřednostňuje…
Starořímská slavnost Floralia začínala osmadvacátého dubna a trvala celkem šest dní až do počátku měsíce května. Svátek názvem připomínal Floru, římskou bohyni květů, jara i radosti mládí. Při oslavách jara byly důležité hetéry a Flora sama byla označovaná jako metetrix (prodejná ženština). V jistém smyslu se jednalo o agrární rituál, který se postupně stal pravidelným lidovým svátkem.
Květ je v řadě kultur široce uplatňovaný symbol mladého života a skrze hvězdicovou stavbu okvětních lístků je symbolem Slunce. Květy se pokládají za posly jara a s ukončením vlády zimy jsou vítězstvím života nad smrtí. Lidová ornamentika v Evropě se inspiruje dvěma půvabnými součástmi světa – květinami a ptactvem.
Část měsíce dubna 2018 se u nás teplotně projevila spíše letně, než jarně. Květiny rostou rychle a kvapem odkvétají. V nedávných dnech jsem v terénu fotografoval výhradně žlutá květenství a předkládám výběr z širého počtu snímků. Připomínám si tím dávnou slavnost Floralia. Protože máme česko-slovenskou domácnost, uvádím názvy rostlin v obou jazycích.
Trsy prvosenky – prvosienky vyrůstají volně i mimo zahrádky.
Kostival hlíznatý – kostihoj hľuznatý je nenápadný.
Mochna plazivá – nátržník plazivý, čeleď růžovité; jeden z více než pěti set druhů mochny.
Orsej jarní – blyskač cibuľkonosný; rostlina má ráda vlhko a polostín.
Pryšec chvojka – mliečnik chvojkový je častý na pastvinách a je jedovatý.
Tařice skalní – tarica skalná dobře roste ve skrovných podmínkách. Žlutá práškovitá stélka na sousedních kamenech patří lišejníku Psilolechia lucida, anebo druhu Chrysothrix chlorina.
Blatouch bahenní – záružlie močiarne nás zaujme výraznou žloutkovou žlutí.
Pitulník žlutý – hluchavkovec žltý; léčivka s využitím v urologii.
Javor mléč – javor mliečny, strom má četné chocholíky zelenožlutých květů.
Mahónie cesmínolistá – mahónia cezmínolistá; vždyzelený keř má květy uspořádané v hroznech.
Zákula japonská – kéria japonská; čeleď růžovité. Bohatě kvetoucí okrasný keř v zahradě.
Pampeliška (smetanka) lékařská – púpava lekárska. Jeden ze znalců léčivých bylin na návštěvě v Čechii z Východu řekl: „Toto je váš ženšen.“
Detail květu pampelišky v souhře se světlem nabízí odstíny žlutí.
Žlutá
Co se vám z mysli vynoří, když se řekne – žlutá barva? Odpovědi mohou být různé, například: Slunce, citrón, ovesná sláma, pampeliška, zlatá mince, ale také Davidova hvězda… Z fyziologických reakcí odvozujeme, že žlutá je z pestrých barev nejsvětlejší. Je opticky lehká, pocitově převážně teplá a suchá. Experimenty potvrdily, že i když při vnímání žluté vzrůstá krevní tlak, puls i dechová frekvence jako u červené barvy, průběh je méně stabilní. Od dávných dob byla žluť přiřazena živlu vzduchu, jevu vznášení a nadpozemskosti. Z toho je odvozena symbolika osvícenosti, myšlenky, moudrosti (ve spojení se zlatou).
Kulturně historické jevy
Teoretik a historik výtvarného umění Jan Baleka (*1929) uvádí, že východně od Středomoří byla žlutá barva barvou mocných božstev a mocných pozemských vládců; západní tradice je svázána s červenou barvou, nachem, purpurem a modří. V antice byla žlutá významnou barvou ženské povahy. Do žlutých rouch se odívaly královské dcery a ženy vyšší společnosti. Nad všemi žlutými barvivy tkanin dominoval šafrán (crocus sativus); Arabové tuto rostlinu, drogu i koření nazývali za-fran (být žlutý).
Křesťanství žluť významově přehodnotilo. Byla určena čarodějnicím a nevěstkám. Do žluté se musely oblékat ženy katů, ale také svobodné matky. Lateránský koncil roku 1215 ustanovil žlutou barvu jako varovnou před jinou vírou, zejména židovskou. Židé museli mít na sobě žlutý špičatý klobouk a oděv označený žlutým kruhem nebo Davidovou hvězdou. Znakem kacířů byl žlutý kříž, který nosili na svém šatu. Nečistá žlutá byla barvou pokání; obecně znamenala závist a zradu. Je známo, že nejen žlutá, ale i ostatní barvy jsou významově dvojznačné.
Citovaná literatura: Jan Baleka – Modř, barva mezi barvami. Academia Praha, 1. vydání 1999
Fotografie: Zdeněk Hosman
