Tak jsme se zase předvedli, hezky česky. Generál Šedivý napsal svůj názor, opřel se o svou celoživotní zkušenost a o své vzdělání, a napsal upřímně, co si myslí. Napsal to právě včas, doslova za 5 minut 12, v době, kdy se bude zase rozhodovat o změnách, o penězích a o organizaci naší armády. Pro pana generála je armáda národní poklad. OK, já bych to až tak vzletně nenazval, držel bych se víc při zemi, ale já nejsem generál, který armádě zasvětil celý svůj život, takže ode mne by to znělo divně.
Generál Šedivý shodou okolností zveřejnil svůj článek doslova chviličku přetím, než se zde objevila zpráva o tom, co si o armádě a její reorganizaci myslí slečna Kočí z V.V. Skvělá shoda náhod. Kouzlo nechtěného. Pod oběma články planou ohnivé diskuse. Jedni tvrdí, že se Kočí nemá do armády plést a předkládají vlastní návrhy opřené, o nepatrně větší zkušenosti, než má slečna rádoby-odbornice. Jiní dovodí, že armádu nepotřebujeme vůbec, že je to jen černá díra na peníze, zrušme tanky, zrušme děla, letadla, transportéry, zrušme všecko. Prý jsme nikdy nebojovali a nikdy bojovat nebudeme, prý se vždycky necháme převálcovat. Další pak generálovi vyčítají, co všechno provedl špatně, jako by to byl on, kdo kšeftoval s výstrojí, kdo podplácel při nákupu materiálu, jakoby on spáchal všechny ty maléry, které se za poslední roky provalily.
Máme prý, my Češi, řadu neblahých vlastností, závidíme, chlastáme, řídíme jako šílenci, lezeme do zadku každému, z koho cítíme prachy. Jednou z těch málo diskutovaných špatných vlastností je to, že si nevážíme armády naší vlastní země. Pohrdáme vojáky. Říkáme jim žoldáci a gumy. Kořeny tohoto stavu jsou v minulosti, kdy existovala organizace, která si říkala Československá lidová armáda, a která kradla mladým mužům dva roky jejich životů, aby je na tu dobu zavřela do kasáren, a místo toho, aby je naučila opravdu bránit svou zemi, nechala je prožít ponížení bažantů a opojný klam moci mazáctví. Organizace ČSLA byla otřesná. Z odstupem času se zdá, jako by jejím smyslem opravdu nebylo být armádou, ale prostředkem pro ponížení a zlomení duše poloviny mladého obyvatelstva.
Ale ta doba je pryč, a rád bych věřil, že nenávratně. Dnes máme už skoro 20 let profesionální armádu, která se zbavila těch tlustých věčně ožralých lampasáků, kteří kolikrát ani neuměli pořádně česky, a ve které nejsou namistrovaní mazáci přikazující vyděšeným bažantům umývat chodby kartáčkem na zuby.
AČR si z minulosti nechala jen malou skupinku odborníků a vychovala si vojáky nové. Smyslem existence AČR je obrana naší země, České republiky, a podílení se na obraně zemí našich spojenců, zejména evropských zemí. Je to důležitý úkol, který mnoha lidem uniká, protože jsou ukolébáni dlouhými roky míru - zaplať za ně pámbu i matička příroda se vší svou biomasou. Je to úkol bránit to, co jsme v Evropě za generace vybudovali. Naši evropskou kulturu a naši euroatlantickou civilizaci. A je to kultura a civilizace, které opravdu stojí za to bránt do posledního dechu. Nebylo lehké to vše vymyslet, vytvořit, postavit, napsat, složit, zahrát, natočit ... (doplňte si sami). Na té cestě jsme několikrát zabloudili. Národy Evropy se bily a vraždily mezi sebou mnohokrát. Stálo to mnoho životů, našich vlastních životů, než jsme došli až sem, do chvíle, kdy ve střední a západní Evropě prožíváme 70 let mír a můžeme si cpát břicha vepřovým se zelím, a klobáskami, a pudinky doktora Oetkera a jogurty light nebo ne-light, jak nám libo. Chodíme si po koncertech a do divadel, křoupeme popkorn v kinech, jezdíme na dovolenou k tomu teplému rybníku tam dole na jihu, u kterého se naše kultura a civilizace před dvěmi tisíci lety narodily a nemusíme se bát, že nám to někdo překazí.
Armáda České republiky a armády dalších evropských zemí tady jsou proto, aby to pohodlí, ten klid a ta mírová doba mohly trvat dál. Proto, abychom se nemuseli bát, že na obloze uvidíme letadla a rakety popsané podivnými písmeny, které nás zaženou do krytů a nenávratně naruší naše životy. Abychom se nemuseli bát, že si nějaký šílenec troufne stisknout červené tlačítko zbraně posledního soudu a s výkřikem Bůh je veliký ji pošle na naše města. Možná vám opravdu připadá, že armáda je k ničemu, když nebojuje. Ale ona bojuje už jen tím, že existuje a v minulosti mnohokrát aktivně bojovala.
Armáda naší země vlastně existovala ještě dřív, než Československo. Byly to Československé legie, vojsko v té době ještě neexistujícícho státu, a nevedly si špatně. Za Druhé světové války naši vojáci bojovali v československých jednotkách na východní i na západní frontě. Bojovai a umírali za lepší a svobodnější Evropu. A tak na ně a jejich nástupce, prosím, neházejme špínu.
Po pádu sovětského impéria se naše jednotky zúčastnily desítek misí, kde s našimi spojenci bránili všechno, co šlo. Že to někdy nedopadlo úplně dobře? Neúspěchy i katastrofy jako například Srebrenica, ale nebyly způsobeny chybami vojáků a spojeneckých armád, za tyto chyby mohou politici, kteří jednotkám nedali potřebný mandát zasáhnout. Takže není pravda, že by naši vojáci nikdy nebojovali, stejně jako není pravda, že všichni Češi jsou závistivci a ochlastové.
Naši vojáci, tak, jak jsem je poznal, když jsem s nimi pracoval, jsou lidé jako my. Když svléknou uniformy, nepoznáte je od civilů. Když jsem předstopil před svoji první skupinu vojáků Armády České republiky, abych ji naučil anglicky, neměl jsem žádné velké iluze. Ale neměl jsem ani žádné předsudky. Těch jsem se zbavil, ty jsem odložil s podpisem smlouvy s agenturou. A pak jsem je začal poznávat, mladé, staré, praporčíky i majory. Někteří na mě ze začátku hleděli s obavami: "Co nás čeká s tímhle dlouhovlasým učitelem, který tady působí jako pěst na oko?" A v následujících měsících a letech jsme společně pracovali, učili jsme se, připravovali na zkoušky ... a poznávali jsme se. Potkal jsem tam mnoho skvělých lidí. Čestných, pracovitých, vzdělaných, statečných a odvážných. Potkal jsem řadu skutečných odborníků, lidí s velkými znalostni ve svém oboru i lidí s překvapivým všeobecným rozhledem. Našel jsem mezi nimi přátele.
Naši vojáci dělají svou práci, a přes to, že jim část politiků hází klacky pod nohy, a že velká část veřejnosti je vůbec nechápe, ji dělají velmi dobře. Ano, jsou za to placeni ze státní pokladny, a tak to má být, přece jednou z hlavních rolí státu je zajistit obranu a bezpečí jeho obyvatel. Nedostávají až tak mnoho, jak si myslíte, a riskují více, než si dokážete představit. Jsou to v naprosté většině čestní a dobří chlapi a ženy, kterým by po návratu z misí neškodilo říci: "Díky." a taky "Jsme rádi, že jste v pořádku, a zase zpátky doma."
Dnes čtu ošklivé věci, které dav skrývající se za bizarními přezdívkami, píše pod článek o názorech slečny Kočí, která je lehce mimo mísu, a generála Šedivého, který napsal velmi dobrý text. Zbláznili se všichni? Všichni snad ne. Martin Tůma do jedné z těch diskusí napsal: " ... kdo neživí vlastní armádu, brzo bude živit cizí". Zamyslete se chvíli nad tou jednoduchou větou. Podívejte se do historie. Slabé státy vždy nakonec podlehly silnějším. I my jsme to zažili. Ve 20. století hned dvakrát.
Víte, já nechci, aby se po mé zemi proháněli cizí vojáci pocházející kdoví odkud. Nechci, abychom přišli o tu trochu demokracie, kterou konečně máme. Nechci, abychom se zase všichni museli povinně učit rusky a říkat učitelkám soudružko. Nechci poslouchat imámy nebo ajatoláhy. Nechci, aby si naše hezké ženy musely zakrývat tvář. Nechci se bát, že se na obloze objeví rakety s podivnými nápisy a se znaky nějakého krutého náboženství nebo nenávistné ideologie. Věřím, že vy to taky nechcete.
A proto, prosím, myslete. Vy, kteří tak vášnivě diskutujete pod články, i vy kteří budete rozhodovat o tom, jak se naše armáda bude měnit, co se koupí a co prodá. Nenechte do tak vážné a složité věci, jako je armáda, zasahovat lidi, kteří tomu ani za mák nerozumí. Každý může říci svůj názor, ale provádění změn v armádě, vytyčování budoucího směru jejího vývoje a určování jejích úkolů bude nejlepší nechat v rukou odborníků. V budoucnu budeme tu armádu ještě potřebovat. Pak budeme rádi, když bude dobře organizovaná, moderní, silná, a schopná bránit nás a naše hodnoty. Budeme rádi, že v ní jsou lidé, kteří jsou schopní zasáhnout ve chvíli, kdy si ostatní nevědí rady. A budeme jim děkovat.
Tož děcka, aby to nebylo až do konce tak vážný a mravoučný, a abych naklonil vaše srdce tomuto tématu, přidávám obrázek z Necyklopedie.
