Musel jsem svoje psaní o Bombaji přerušit, protože v mém životě se odehrálo několik dramatických a smutných událostí, které mou mysl odvedli jinam. Ale teď se vracím, abych pokračoval ve vyprávění, které jsem nazval Bombajský deník, a které přestane být deníkem, protože s odstupem času cítím, že nemá smysl popisovat den za dnem, jak jsem je naťukal do laptopu v hotelu, ale spíše za zaměřím na několik oddělených témat. Takže jedeme dál:
11. 10. 2009 den 9. - Neděle
Dneska je neděle. Nemáme žádná jednání, i když Libor si se svým byznysem nedá pokoj ani na chvilku a kutí něco na laptopu. Vstal jsem brzy ráno, asi o půl jedenácté, dal jsem sprchu, naházel na sebe nedělní kostelní šaty (žlutý triko a khaki gatě č. 2, a vydal jsem se na Tatya Gharpure Road, do včera objevenýho Cyber Café, vyřídit si konečně soukromé maily, vzkazy a v klidu napsat dopisy.
Tohle Cyber café je největší, které jsem tady našel. Strop je přes 2 metry vysoko, takže na rozdíl o té špeluňy v staré Bombaji tady nemusím chodit shrbený. Okolo stěn je asi 30 počítačů a nad nimi veliké ventilátory, které dělají strašný kravál. Přes ten hluk není slyšet ani zvonění mobilu v mé kapse. Moje e-mailové schránky jsou plané spamu, zprávy z domova veškeré žádné, a tak jdu na iDnes, přečíst si, jak se u nás ochlazuje počasí a kdo kde koho čím zas uplatil.
Společnost mi tam dělá banda puberťáků, kteří paří střílečky a letecký simulátory ostošest. Obsluha občas nakoukne, chvíli mi jeden hledí přes rameno na ten podivný jazyk na obrazovce. Ukážu mu na mapách Brno a na Wiki fotky brněnských ulic. Nezdá se, že by to na něj nějak působilo. Nad velkou mapou, na které se mu snažím ukázat vzdálenost mezi Bombají a Českou republikou jen krčí rameny. No jo, Indové a mapy, to už známe. Nakonec přestane otravovat, a já mohu klidně psát domů. Na stěně nade mnou sedí gekon.
Zbytek dne byl zasvěcen turistické prohlídce. Bránu Indie všichni doporučují, takže hup do taxíku. No, nezlobte se na mě, ale je to prostě brána, je to z kamene, stojí to na břehu, a okolo je spousta turistů. Jako stavba nic moc. Jako památka možná. Mladej kněz, nebo někdo, kdo si na něj hrál, mi ovázal pravý zápěstí oranžovou šňůrkou, na čelo mi udělal červenou čárku za což chtěl 50 rupií. Jen jsem se ho zbavil, už tam byl jinej borec, a že prej loď na Sloní ostrov odplouvá za 10 minut. Řekl jsem, že nechci a tak mi nabídl pohlednice. Nechci na pohlednice, povídám, ale on se vytasil s další nabídkou: hašiš. No to víš, že jo, já si od tebe budu kupovat hašiš, tady, kde je tolik lidí, všude samej policajt, protože máte před volbama, a ty mě určitě chceš natáhnout, protože nosem starýho šejdíře, kterej žije z obírání turistů jsi vycítil, že jsem totální křen. Během 15 minut jsem dostal 3 nabídky hašiše, 4 nabíky marihuany, 2 krát tomu říkali čaras, a 1 nabídka byla joint na ochutnání teď hned v kavárně za rohem s prezentací dalšího materiálu. Mazal jsem pryč.
Vedle Brány Indie, je veliká budova. Hotel Taj Mahal. O něm jsem se od indických turistů dozvěděl, že prý ho nechal postavit jakýsi pan Tata, Párs, kterého odmítli ubytovat v jakémsi jiném hotelu, který byl jen pro bílé. Pan Tata se naštval, a protože byl bohatý, postavil tenhle hotel, který od začátku ubytovával lidi bez omezení barvy kůže. Historka mě zaujala, vypadá i pravdivá, Tata je dneska veliká indická firma, která vyrábí kde co, od náklaďáků až po hrnce. Chvíli s indama klábosím, snažím se vyhnout vysvětlování odkud, že to vlastně jsem, protože už vím, že to k ničemu nevede, a nakonec jsu dál, aniž bych si ten barák vyfotil. Vlastně se mi moc nelíbí. Kdyby k němu nepatřil ten příběh … byl by to prostě jen velikej barák. Viděl jsem tady už zajímavější budovy.
Na mapě vypadala čtvrť Colaba jako slibné místo, zejména její konec, zdálo se, že se tam dá dojít až k moři, a stát na špici poloostrova a kolem dokola mít ten veliký tajemný Indický oceán. Jenže člověk míní a vojáci mění. Celá půlka Colaby a zejména ten „slibný“ konec je veliká vojenská a námořní základna. V civilní části Colaby jdou pozemky činžáků a hotelů až k vodě. No prostě, na nic. Vedro, lepkavo, fádní paneláky, málo prodavačů kokosových ořechů. Colaba never more.
Den zachránila promenáda Marine Drive. Tam se aspoň dá sedět s flaškou vody, čumět na baby, jak se couraj sem tam, občas se usmát, občas mávnout. Někdy se úsměv a mávnutí vrátí, někdy ne. A je tam vítr v korunách palem a moře šumí pod nábřežní zdí. A nebo jít s ostatními, v pláťákách a tričku, v sandálech nebo na boso, a šlukovat silnou indickou cigaretu, jediný čmoud na chdníku mezi 5 tisíci nekuřáků. Dovolená. A vůbec … víte, že ty indický ženský jsou pěkný? Fakt, Indky se nesou. V sáríí nebo v tunice, nebo třeba v tričku a džínách, Indka ví, že je ženská. Oni to ženství mají v sobě. Žádná evropanka nedokáže kráčet jako Indka. Budu jim muset věnovat jeden díl tohodle povídání.
Večer pokuřuju zase v hotelu u okna. S Liborem jsem probrali náš „business“ s recepčním jsme se pomocí trochy angličtiny a hodně úsměvů poinformovali o mých dojmech ze staré Bombaje. A pak se personál stáhl k televizi, k dalšímu slaďáku s krásnejma herečkama a ulízanejma hercema. To fakt nemusím. A tak je ponechávám jejich zábavě a jdu se cournout po ulici, kde se zavírají krámky a bufety. Už jsem tady přes týden, a stále je něco nového k vidění. Týpky na ulici, prodavači všeho možného od šťávy z cukrové třtiny před diamantovou burzou po marihuanu u Brány Indie. Celá den Bombaj tepala rušným životem, koupala se ve slunci, dusila se v horku a spěchala za řemeslem a obchodem bez ohledu na to, že i tady je neděle jako u nás a ve státních institucích se nepracuje. Bombaji, asi tě nikdy nepochopím, ale už pro mě nejsi tak strašně cizí jak před týdnem.
Vracím se do hotelu, utichajícími ulicemi, a už je dávno po půlnoci, když stojím s cigaretou u okna na chodbě. Pozoruju krysu jak běží po římse prvního patra protějšího domu, tam a zpátky, jako by něco hledala, nakonec mizí za nárožím. Ulicí proletí sova. Dole spí děda placičkář a jeho dva synovci na dekách chodníku, taxikáři ve svých autech a náš personál je vlastně v luxusu, když může spát pod střechou, na čisté podlaze a matracích. Krásná a krutá Bombaj sní a čeká na další den.
A tady je pár fotek:
Geko na zdi, můj společník při psaní mailů:
Obligátní snímek Brány Indie, abyste věděli, že jsem to fakt nevynechal:
A moje Cyber café, kde jsem prožil radosti i žal ze zpráv z domova:
