Světový jazyk

Před pár lety jsem podlehl naléhání naší sousedky, a šel jsem učit angličtinu na učňovskou školu. Nebylo to nijak výdělečné, to ostatně učitelování nikdy nebylo - a bohužel ani nikdy nebude, ale bylo to velmi poučné. Velmi jsem se těšil, že náctiletá mládež vnese do mého života plného nudných technických překladů a cílevědomých manažerů z večerních kursů pro dospělé trochu svěžího vzduchu. S optimistickým úsměvem jsem vpadl do třídy, počmáral jsem tabuli časováním slovesa "to be" a procvičoval jsem jednoduché věty. Občas jsem utrousil bonmot o důležitosti angličtiny pro číšníky a servírky, občas jsem cvičení oživil nějakou legrační větou. Dětem se to líbilo. Jaké bylo mé překvapení, když mi po několika týdnech sdělili, že moje hodiny jsou príma, ale němčina je stejně důležitější než angličtina.

Překvapeně jsem na ně zíral. Tvrdit něco takového před angličtinářem na půdě školy vyžaduje notnou dávku odvahy nebo drzosti. Prohlásit to před ním v hospodě je životu nebezpečné. Ale oni to řekli zcela upřímně a bezelstně. Oni si to opravdu mysleli. Však taky hned snesli argumenty. Jeden z nich byl téměř matematický. Pane učitel, jak je daleko z Brna do Vídně, aha? A jak je daleko z Prahy do Londýna? Nezbylo mi, než jim v mnohém dát za pravdu. Na praxi v Brně se častěji potkají s hostem z německy mluvící země než ze země, kde se mluví anglicky.

Ale, milé děti, svět není jen Brno. Doma jsem nastartoval počítač, rozevřel jsem tlusté knihy a sestavil jsem pro "svoje děcka" přehled zemí, ve kterých lidé mluví anglicky. Výsledek mě samotného překvapil. Při sestavování seznamů zemí a při tvoření grafů použití různých jazyků vyšlo najevo, že ze 197 tehdy existujících zemí jich 48 používalo angličtinu jako hlavní úřední jazyk, nebo jako jeden z úředních jazyků. Samozřejmě nevyřešena zůstala otázka, kolik lidí skutečně mluví anglicky v zemích, kde je vysoká negramotnost, kde v odlehlých oblastech žijí desítky národů a kmenů s vlastními jazyky, nebo ve kterých angličtině konkurují další úřední jazyky (Singapur má dokonce čtyři). Je to třetina? Nebo snad polovina? Či více? Často i více. Jiří X. Doležal z Reflexu prohlásil po svém návratu z Indie, že se tam domluvil anglicky úplně všude a úplně s každým, včetně malých sotva školou povinných kluků v hloubi horkého zaprášeného venkova.

Pak je tady ještě západní Evropa. Pravda, Francouzi prý odmítají mluvit anglicky, ale není-li zbytí, ukáže se, že ji umí. A tak jsem dospěl k obrovským, samozřejmě velmi nepřesným, číslům. Počítač vykreslil krásné koláčové grafy. A mě vyšlo, že tehdy mluvila anglicky asi čtvrtina obyvatel zeměkoule. V těchto číslech jí konkuruje jen nemnoho jazyků. Je to čínština, hindština snad španělština, ale němčina ani ruština mezi nimi nejsou.

A protože vyšlo najevo, že angličtinu používá mnohem více lidí jako svůj druhý jazyk, než je těch, kteří ji mají jako jazyk mateřský, napadla mě myšlenka, kterou jsem už do povídání pro budoucí výkvět našeho číšnictva nedal.

Rozšíření angličtiny totiž došlo tak daleko, že je skutečně jediným světovým jazykem. To znamená, že se jí domluvíte po celém světě, na všech pěti obydlených kontinentech, což se o ostatních jazycích rozhodně tvrdit nedá. Stala se prostě obecným komunikačním prostředkem. Je dnes společným jazykem vzdělaných lidí tak, jako jím byla ve středověku latina. Je jazykem obchodu, dopravy a služeb, jako byla v Římském impériu řečtina.

Z toho všeho vyplývá jedna velmi důležitá představa. Důležitá pro mne a pro mé dospělé žáky, kteří mají hrůzu z cizího jazyka z jeho výslovnosti, nepravidelných sloves, předpřítomných a předminulých časů, a kdoví čeho ještě. Angličtina, díky své světovosti, přestala být výlučným vlastnictvím Angličanů a Američanů, a stala se majetkem celého lidstva. Je to společný jazyk lidí konce dvacátého století. Je to mezinárodní dorozumívací prostředek, do kterého vkládáme své naděje, že budeme slyšeni a pochopeni navzdory všemu, co nás stále rozděluje. Píšeme v ní deklarace a mezinárodní smlouvy, překládáme do ní kdejaký papír, který má zasáhnout větší okruh čtenářů, mluvíme jí to éteru v leteckém a námořním provozu, a při cestě do cizí země je to právě angličtina, ve které uslyšíme od letušek, celníků, policistů a hoteliérů první věty.

Od toho včera nad atlasem a encyklopedií národů světa jsem změnil úvodní věty svých kursů pro začátečníky. Už nemluvím o odlišné výslovnosti a nutnosti se doma pilně učit slovíčka. Nezdůrazňuji jinakost angličtiny, která by je měla přimět k píli a domácímu studiu. Mluvím o tom, že angličtina nás spojuje přes všechny hranice a celnice, které mezi sebe tak hloupě stavíme. Získejte nový pohled na tento jazyk milí studenti. Nedřete se nějakou cizí řeč. Změňte svůj přístup. Uvědomte si, že se učíte svůj jazyk, jen jste ho dosud neuměli. Angličtina je i vaše, a tady se jí naučíme správně používat.

Posaďte se pohodlně, uvolněte se a odpoutejte se, první hodina letu k lidem celého světa začíná.