Bombaj 9. 10. 2009 - 7. den – Rajské zahrady

Dnes jsme jen něco zařídili na půl hodinky a pak jsme si hráli na turisty. Výprava na Malabar Hill se ukázala jako skvělý nápad. Bombaj k nám otočila svou přívětivou tvář. Aspoň na chvíli, po těch náročných dnech aklimatizace. Zvykáme si, i když pomalu.

Chawpatti z Malabar HillZdenek Bobek

Nedaleko od nás je zahrada, jmenuje se Kamala Nehru Park. Na Googlu to před týdnem vypadalo velmi slibně, ovšem skutečnost předčila všechna očekávání. Zahrady jsou tam dvě, jedna krásnější než druhá. Hluk města tam nedoléhá, je tam výhled na záliv a na velké budovy na nábřeží včetně Saifee Hospital, nemocnice, která vypadá spíš jako palác. Pár rostlin kvetlo, no, čekal jsem víc, ale ty co kvetly, voněly krásně, silně a sladce. Na některých stromech byly divné koule, asi plody, ale druh nevím. Nikdy jsem takové neviděl. Jiný strom měl drobně zpeřené listy a velikánské placaté lusky. Z dalšího splývaly na zem stovky vzdušných kořenů. Mezi tím jsou úhledné uhrabané nebo dlážděné cestičky a na lavičkách milenci nebo staré babky v luxusně vypadajících sárí. Jenže sárí já nerozumím a tak mi každé sárí připadá luxusní.

Ve stínu velikých stromů nám to dobře myslelo i povídalo. Vzduch je horký, ale není tam tak parno jako dole ve městě. Můžete tam sebou plácnout na zem, nikdo vás nevyžene z trávníku. Sedíte a klábosíte. Nápady přicházejí samy.

Ty zahrady jsou plné stromů a keřů, které neumím pojmenovat, nad korunami létal veliký dravec, všude to dýchalo vlhkem, růstem i tlením, je to prostě kus velice kultivovaného tropického lesa. Oáza klidu. Místo kde je možné přemýšlet, rozjímat, odpočinout si od hektického tempa města, které ovšem odtud z dálky vypadá čistě, úhledně a úspěšně. Bylo tam plno lidí, turistů, teda indických turistů, Evropana jsme nepotkali ani jedinýho. Druhá ze zahrad má stříhané keře do tvarů různých zvířat. Podle obvodové cesty jich je asi dvacet. Prohlídnul jsem si je pozorně. Každý keř má v sobě drátěnou kostru, podle které ho stříhají a za kterou zastrkují větvičky, aby nelezly, kam nemají. Kdyby bylo víc času, rád bych navštívil i další parky. Podle mapy jich je tady dost, někdy okolo chrámů, někdy jen tak. A na severu města je velký přírodní park, prý kus džungle. Říkáme si, že až budeme mít den volna, zajedem tam.

V tuhle pohodovou, klábosivou chvíli ještě netušíme, že žádný den volna na výlet do velkého parku nebude …

Na jih od parku je čtvrť pro ty lepší, bohatší, šťastnější a úspěšnější, Malabar Hill. Většina výškových budov je v zahradách s bránou a ostrahou, která na rozdíl od unavených umolousaných hlídačů dole ve městě vypadala dost ostře. Je tam i hodně policajtů, a pěkných aut (ano i Octavie!), méně provozu, prostě bydlet na Malabar Hill ve Bombaji je určitě terno. My jsme tam ovšem nikoho, ke komu by se dalo zaskočit na kafe neznali, a tak jsme si našli klimatizovanou hospodu a nacpali si břicha. Aby tam viděli, jak jí Češi. Tak.

Odpoledne jsme sestoupili na západní stranu kopce v naději, že dojdeme na břeh Arabského moře. Ale to se z jakéhosi důvodu, souvisejícího s geometrií tamních uliček nepovedlo, a tak jsme po hodinové session v CyberCafe (i tady si ofotili naše pasy, než nás pustili k počítači, co kdybysme byli teroristi, hodlající použít Internet ke nekalým rejdům) svěřili do péče taxikáře a frčeli zpět k promenádě u Chowpatti.

Řidič nezapnul taxametr a já byl ohromně zvědavý, kolik bude za cestu chtít. Řekl si 50 rupií, což na tak krátkou cestu bylo sprostě moc. „Fiftí rupis? Áre jů krejzi, ajm not stůpid.“ Už tady chytám ten místní přízvuk. „Tis šot vej ken kost fifti. I vil giv jů ten.“ No, no, no, fifti.“ Mele řidič. Vytáhnu peníze, dám mu dvě desítky. A říkám mu: „Ajm not outsajdr, I nou mumbai vel. Bí hepí twenty inaf for ju.“ Vzal dvacku, a vypadal docela šťastně. Bodejď by ne, podle mapy to mělo stát tak devět nebo deset rupek.

Tady musí být cizinec pěkně voraženej a smlouvat a smlouvat a nenechat si nasrat na hlavu. Pro obyčejnýho Bombajce je každý cizinec zdrojem peněz a ty je z něj nutno dostat rychle a při sebemenší příležitosti. Ceny se nadsazují, kolikrát až absurdně, a někdy to na vás prostě jen tak zkusí. Buď jim to vyjde, anebo ne. Třeba jako dnes ten řidič, nebo i takhle: Nahoře u těch krásnejch zahrad chci koupit dvě limonády, a ptám se „How much for two of these?“ A on: „Five hundred, sir.“ A já: „Good joke.“ A on se směje a říká: „No, no, just twenty two.“ Dostane stovku a přesně vrátí. A smějeme se oba.

A tady je pár fotek z toho krásného parku. Omluvte sníženou kvalitu, já opravdu neumím fotit.