Bombaj 4. 10. 2009 - den 2. - Prádelna

Vyjít ven z klimatizované haly gigantického letiště znamenalo vstoupit do 30stupňového vedra a vlhka takového, že jsem  mimoděk zvedl hlavu, abych se podíval jak vysoký ten skleník je. Ale nad mojí hlavou bylo jen šedé nebe dštící na zemi neutuchající déšť. Chvíli se potácíme sem a tam, zmatení z dlouhé cesty, zkřivení sezením, nevyspalí, otupělí.

Nabízejí nám něco, aha taxi, odháním je. Pak nám zase cpou hotel. Get out! Na radu hezké prodavačky limonád (to jsem zvědavej, jaký tady maj pivo) najdeme kancelář taxislužby, předplatíme si cestu k našemu provizornímu cíli a jdem na parkoviště, taxik číslo 0247. Kdosi se mnou zapřádá hovor, malej borec ve světlý košili, má kufr na kolečkách, jde k taxikům jako my. Odkud prý jsem a co budeme v Indii dělat. Přiznávám Českou Republiku a borec tvrdí, že u nás byl, u moře. Aha, to víš, že jo, vrať školný, frajere. U nás, a moře, to zrovna, tak leda Rožmberk. Kdoví, kdes to vlastně byl. Po účelu naší cesty je mu kulový, a tak se ho snažím zbavit. Nejde to. Je jak pijavka. Když nastupujeme do našeho taxíku, přísavka najednou žádá peníze. "Za co?" ptám se. "Našel jsem vám taxi. Dejte mi zpropitné." Není to pravda, šel jen prostě s námi, a tak ho prostě posílám do pr…., do haj... a ještě někam, anglicky i česky.

Starej taxíkář v odrané, ale kupodivu čisté košili se vymotá z letiště. Dvakrát při tom staví a odchází do boudy cosi vyřídit, jednou kvůli závoře. Nechápu, ale to ani nemůžu, a stejně je to jedno. Na otázku: "Can you speak English?" šofér odpoví "Yes, sir, of course. Dis is India." Jsou to ale jediný dvě věty, který umí. Kdo to říkal, že Indie je vlastně anglofonní země?

Jedeme městem. Ulice je široká magistrála, kdyby tam namalovali jízdní pruhy, vešli by se 3 nebo 4. Ale žádné pruhy tam nejsou a auta jedou, jak se jejich řidičům zamane. Povrch je hrozný, drsný, rozpukaný, samá díra. Taxík, malé žluto-černé auto, kodrcá, vrže a rámusí, střechu má nízko, je to horší než v Trabantu, a kdo nejel v Trabantu, neví o čem mluvím. Je to totiž mnohem horší, než v Trabantu.

Okolo jsou nějaké zpustlé budovy se začernalými fasádami a otevřenými okny. Po chvílí je vidět chudinský slum miniaturních domečků s křivými střechami. Eh, sorry, to nebyl slum, to byla jen čtvrť malých domků, slum je o kus dál. Skládá se z chatrčí, podivných křivých budek a plachet natažených přes ráhna a větve stromů. Okolo je veliké smetiště. Pak je zase pasáž zpustlých budov. Jen je mi trochu divné, že tady všude je plno lidí. Proč chodí do oblasti polorozbořených domů a chatrčí, to opravdu nechápu. Sleduji teda druhou stranu ulice, pokud to přes závoj deště jde. I tam se střídají vybydlené baráky, které u nás jsou snad jen v neblaze proslulém Chánově, a slumy lemované smetištěm, které místním lidem slouží jako chodník. Jedeme už dost dlouho, a já čekám, kdy konečně začne město. Netuším, já hlava zabedněná, že to všechno, co vidím, právě to je to město, do kterého jsem přijel, a na které jsem se těšil, protože to přece „bude úžasná exotika“.

Doprava houstne, a náš šofér se s bohorovným klidem proplétá zmatkem dopravy bez jízdních pruhů, Jeho taxík nemá vnější zpětná zrcátka a má jen jediný stěrač. Zato má výkonný klaxon. Chlápek ho co chvíli používá, ale nerozčiluje se při tom, negestikuluje. Prostě, když to jde, tak jede, a když to nejde, tak troubí. Ostatně, troubí tady všichni, troubí pořád. Brzy tomu začínám trochu přicházet na kloub – nebo si to aspoň myslím.

Troubí se:

1. při předjíždění,

2. dostanete-li se do slepého úhlu vozu vpravo či vlevo před vámi,

3. dojedete-li nakláďák,

4. vjíždíte-li do křižovatky bez semaforů,

5. vjíždíte-li do křižovatky se semafory, na nichž je zelená,

6. vjíždíte-li do křižovatky se semafory, na nichž je ČERVENÁ.

Ano, čtete dobře, do křižovatky se tady vjíždí vždy, bez ohledu na to, jaká barva svítí na semaforu. Na červenou se troubí víc, protože zprava i zleva se vám do cesty plete o dost víc aut, než kdybyste tam jeli na zelenou. Kdybyste, však, v Bombaji na červenou stáli na hranici křižovatky, jako u nás vytvořili byste tím nežádoucí překážku provozu, ostatní řidiči by na vás troubili, chodci by vás zneužili jako krytí pro ještě větší přecházení a motání ve vozovce, a nakonec by se před vámi nakupili v takovém chumlu, že byste se až do včera nerozjeli. Na chodce se teda troubí neustále.

Kodrcáme městem, auto sténá, Libor taky, a já čumím jak z jara, protože ty odraný baráky nekončí, svinčík na chodnících neubývá, dopravní zmatek nepolevuje, leje jako z konve a je vedro. Prostě – prádelna.

Náš provizorní cíl nás nevítá s otevřenou náručí. Naopak. Dva vyhublí mrňousové v uniformách se trpí utkvělou představou, že se musí pohrabat v našich zavazadlech. Ptám se na důvod. Že prý dovnitř se nesmí chodit s počítačem, mobilem, fotoaparátem, kamerou, zbraní a asi 3 dalšími věcmi, jejichž názvy jsem nerozluštil, protože angličtina těchhle tajtrlíků je tak špatná, že jí jen stěží poznávám. Zní to takhle: "Tydli midli trody body karibari sikisak". Fajn chlapci, povídám jim, nešahejte mi na baťoh, je můj osobní majetek, a já jsem vám nedovolil se v něm přehrabovat. Nepůjdu teda dovnitř tohodle baráku, a vy mi nebudete osahávat věci, a fakjů, chlape, nešahej mi na rameno, nejsem tvůj kámoš. Keep the distance.

Pšenka nám tady nepokvete, ale ospalý chlápek se srozumitelnou angličtinou (nééé dobrou nebo správnou nebo jakoukoli jinou, kterou bysme mohli označit nějakým pozitivním přídavným jménem) nám radí, že „támkle sá rochem, je hótell, ménujésé tákaták, tvě signály, pákto práva.“ Jdem. Signály jsou semafory na křižovatce,  ulice vede doprava tak jako tak, ale žádný hotel toho jména tam není, jen o kousek dál je Hotel Aden. Bílá fasáda, červená firemní cedule, vypadá nově. Vydrápem se po mokrých mramorových schodech strmých jak Sněžka a nebezpečných určitě i za sucha, a jsme … jedni z prvních hostů po rekonstrukci.

Pokoj je šerá kobka, ale má televizi, dvě lůžka, koupelnu s hajzlíkem a okno do uličky, která je široká asi 150 cm, a na jejím dně je vrstva odpadků. Stojí to 1650 rupií pro oba. Nesmlouvám. Meleme z posledního.

Odpoledne jdu na průzkum okolí. Je tady změť uliček, narváno autama, davy lidí valí po chodníku i jízdní dráhou. V každém domě je krámek nebo dva, v mezerách mezi některými budovami jsou zapadlé stánky s vařenými nebo smaženými kuličkami, placičkami, matlaninami a kdoví čím ještě. Prodavači to plácají rukama, a míchají cosi v hrnci vařečkami, kterými bychom u nás nevymetli ani záchodovou mísu. Některé ulice mají krámy jen s určitým zbožím, a tak jsem si nedalekou ulici přejmenoval na železnou, a další na drogistickou, jelikož uliční cedule mají jen v hindí. Jsou tady i banky, ale pobočka Western Union vypadala jako pokladna našeho zapadlého venkovského nádraží na počátku šedesátých let. Pak se ovšem ukáže, že to je místní pošta. Jsem moula. No, kde jinde by byl nápis Western Union, že jo.

V jednu chvíli odbočím do průjezdu do dvora, kde je cosi jako bazar. Prostředí se rychle změní ve scénu z supernaturalistické postkatastrofické sci-fi. Lidé se válí na zemi, pospávají u zdí, zakrytí kousky igelitu nebo hadry. Na stáncích se cosi prodává, asi jídlo, těžko to poznat. Někteří prodavači mají zboží jen rozložené na kusu igelitu na zemi. Netroufám si fotit. Lidi se cpou a motají. Támhle někdo rozebírá motorku, vedle ženská kojí, stereo, dvě děcka zaráz. Kdosi se na mě udiveně dívá, trčím z davu o celou hlavu. Jdu dál, zastavit se by znamenalo příliš velký nápor na nervy. Později, při jedné z posledních startek, které si z rozrušení zapaluji jednu od druhé, se s tím už nějak smiřuju a přijímám ten fakt, že to později asi uvidím jinde znova.

* * * 

Večer nemohu spát horkem a dusnem a tak už za tmy (která tady přichází rychle těsně před sedmou) jdu na další výpravu. Dám řeč s mladým prodavačem ve stánku vedle našeho hotelu. Smažené něco, co prodává má stát 20 rupek. Namítám, že to je drahý. Prodavač se smiřuje s deseti velmi snadno a ze dvou žlutých koulí udělá na kovovém talířku tlustou placku, polije jí kaší z cizrny, posype kořením, osolí, polije něčím záhadným a dá mi k tomu čistou lžíci. Co naplat, kdo se dal na vojnu, musí bojovat, a tak se to té krmě pouštím a při tom doufám, že aspoň jedno z mých očkování je přesně proti těm breberkám, které se v tom celé odpoledne vesele množily. Není to špatné, ale taky to není nic moc.

Následuje výprava do noci. Počítám křižovatky, abych se neztratil, koukám po lidech, kteří se valí ulicí stejně jako za dne. V pár krámcích se zeptám na věci, které možná budeme potřebovat. Ukazuje se, že sim-karta od Vodafonu je doslova za pusinku, pokoj v jiném hotelu za 2000 rupií, ale mají obsazeno, a stejně tam nemají ani internet, ani vlastní restauraci. Jen sprchy a záchody pro každý pokoj. Čínská vrtačka, kopie Bosch, je za 700 rupií.Pojem "internetová kavárna" neznají ani v krámě s mobily, ani v prodejně televizí. Z bufetu se valí vůně rozpáleného oleje, kořen, potu a kdovíčeho ještě. Všude je rušno a strašný hluk.

Jdu dál, odbočuji do úzké uličky, abych unikl tomu randálu a obešel blok. V tom na mě někdo volá: „Sir, girl for you. Sir, sir, girl for anyting you want.“ Ano, je to na mě. Bere mě za paži, něco mele. Říkám „No, no.“ a jdu dál, abych po dvaceti metrech dostal další nabídku. A další. Tentokrát se mi dostává i informace o věku nabízené „slečny“. Nechtějte ho vědět! Ulička se stáčí doprava, pod nadjezdem magistály postávají hubené štětky v umlousaných sárích. Uprostřed ulice jejich pasáci nahánějí zákazníky. Jdu dál a snažím se nikomu nedívat do očí. Mohli by to pochopit, jako výzvu, aby mi udělali další nabídku. Stejně mi nabízejí své služby dál. Snad padesátkrát. Říkají mi, že si můžu s jejich holkou dělat co budu chtít. Třeba xxxxxxx xx nebo xxxxxx xx x xxxxxxx anebo xxxxxx. Moc fajn, že já blbec jsem sem chodil! Ale kdo mohl vědět, že máme kousek za rohem "red district"? Jdu dál a předstírám, že to nevidím. Ale TOHLE nevidět nejde.

Vracím se oklikou. Na rohu, už mimo tu zónu lidské bídy, si mě udiveně prohlíží parta puberťáků. Nechápu co na mně vidí divnýho. Jsem snad první běloch, kterého dnes potkali? Pravda, od rána na letišti až doteď jsem neviděl jedinou světlou a evropsky vypadající tvář ... Jdu vedlejší ulicí, kde není skoro žádný provoz, ale musím dolů z chodníku, spí na něm lidi. Někteří zabalení v tenké dece, jiní jen tak, deku pod sebou. Jeden, dva, deset jich napočítám na padesátimetrovém úseku. Sem tam svítí škvíry ve dveřích krámků, asi tam také uléhají. Neprší a snad do rána asi pršet nebude, říkám si, jinak bude polovina z těch na ulici promoklá na kost.

Ale následující ráno leje zas jak konve.

Obrázky:

Z taxíku:

Černé činžáky:

Baráčky: