Je mi 6 let a jsem hrdý na svého prezidenta.

Jsem  opět  ten  prvňák, který  se  z  první  lavice  dívá  na  obraz  svého  prezidenta - jsem  na  něho  hrdý. Vypadá  trochu  jako  můj  dědeček  a  má  na  sobě  uniformu  armádního  generála. Je  to  voják  -  hrdina! Jsem  na  něho  právem  hrdý, co  víc  si  šestiletý  kluk  může  od  svého  prezidenta  přát.

Prezident - hrdina  na  obraze  moc  dlouho  nevydržel, byl  už  moc  starý  a  nemocný. Za  pár  let  ho  nahradil  brejlatý  dědek, který  už  není  voják  a  nevypadá  jako  hrdina. I  já  jsem  jiný, starší  a  už  více  posluchám,  co  se  kolem  říká,  i  když  mnoho  věcí  nechápu.

Nechápu,  proč  se  můj  dědeček  nevyjadřuje  o  panu  prezidentovi  a  nějakých  komunistech  moc  hezky. Nechápu,  proč  moje  prababička, ke  které  jezdíme  z  dědečkem  na  návštěvu, bydlí  v  malé  komůrce  na  velkém  statku, který  patří  jezeďákům. Škoda, že  si  tam  nemůžeme  moc  hrát, vše  je  hrozně  zničené  a  poškozené. Ti  jezeďáci  nejsou  asi  moc  pořádní  a  pracovití  lidé. Musí  být  asi  moc  hodní, když  nechají  prababičku  na  svém  statku  bydlet...

Roky  jdou  dál, brýlatý  stárnoucí  dědek  dál  visí  v  naší  třídě. Už  nemá  žádnou  úctu, jeho  obraz  už  slouží  jenom  jako  terč  a  musí  si  od  nás  vyslechnout  spoustu  nadávek. To,  co  říká  doma  můj  dědeček  má  pro  mě  mnohem  větší  váhu,  než  nabiflované  učivo  při  hodinách  občanské  nauky. Už  dávno  vím, že  mezi  tím,  co  se  říká  doma  a  ve  škole,  je  velká  rozdíl.

Také  již  vím, že  dědečkově  rodině  ukradli  komunisté  statek. Célá  rodina  bylau  označena  za  kulaky  a  musela  odejít  ze  svého  majetku  i  rodné  vesnice.Lid  rozhodl. Po  divokých  padesátých  letach  bylo  dovoleno  prababičce  na  rodném  statku  dožít. Musela  sledovat  už  jen  další  ničení  a  devastaci  statku, který  její  rodina  po  generacích  budovala.Pokud  by  někdo  tvrdil, že  komunisté  byli  dobří  hospodáři je  lhář.

Obraz  brejlatého  komunistického  dědka  mě  sledoval  i  na  střední  škole. Jeho  konce  jsem  se  ve  školních  lavicích  už  nedočkal. Obrazy  komunistických  prezidentů  už  vystřídaly  jiné. Co  si  tak  o  svých  prezidentech  myslí  dnešní  děti, jistě  doma  slyší  spoustu  názorů. Dnes  už  se  o  nich  nemusí  mluvit  jenom  v  soukromí  domova, ale  všude...

Obrazy  nově  zvoleného  prezidenta  se  asi  již  do  mnoha  tříd  věšet  nebudou. Mám  pocit, že  je  to  tak  dobře, nač  dělat  v  hlavách  prvňáků  zmatek. Odpovědi  na  jejich  otázky  by  zřejmě  způsobilly  ještě  větší  zmatek  mezi  učiteli  nebo  rodiči. Názory  na  nového  prezidenta  jsou  jistě  různé, pro  někoho  je  to  opět  hrdina, pro  jiného  ubohý  lhář. Co  člověk, to  názor...můžete  si  vybrat, názorů  je  samozřejmě  víc, použil  jsem  jen  ty  černo -  bílé.

Dát  místo  obrazu  prezidenta  do  tříd  státní  znak  je   dobrý  nápad. To  je  symbol, který  nás  spojuje. Politika  a  jeden  z  politiků  na  obraze, o  kterém  nemají  mnozí  lidé  vysoké  mínění  jenom  rozděluje. Je  spousta  myšlenek, které  dokáží  lidi  spojit, obraz  prezidenta, ten  skutečný  nebo  mediální  k  tomo  opravdu  potřeba  není.