Cesta metrem je otravná banalita. Ale někdy se všední okamžik promění ve vypjatou zkoušku. Poznal jsem to na vlastní kůži.
Jel jsem nočním metrem. Na sedačce klímal bezdomovec. Páchl jako zkažené maso.
Na Smíchovském nádraží přistoupili tři pijani. Nic zvláštního. Občas potřebujeme rozbít ventil a pustit páru. Ale tihle měli pohled vlka a sledovali nás jako Karkulky.
Chvíli se nic nedělo. Každý si hleděl svého, znali jsme pravidla hry: nepřitáhnout k sobě pozornost.
Vybrali si chlápka s uštvaným výrazem nižšího úředníka nebo manažera nevýznamného podniku. Vypadal jako člověk, který míval ambice. S roky však neztrácel jen vlasy, ale taky jistotu a hlavně víru v sebe sama.
Přišli blíž a začali se pitvořit. Snažil se je ignorovat. Prozkoumal všechny kouty i ty nejhlubší jeskyně své duše a odvahu nenašel.
Zaútočili na kufřík. Manažerovi zbělaly klouby na ruce. Přestali a s očima vbodnutýma do vystrašeného muže možná vzpomínali, kolik ran v životě schytali a jaká byla nejhorší, že se ocitli tady a lační po pomstě.
„To mi nikdo nepomůže?!“ zařval manažer.
Nevydržel, sesypal se jako věž z párátek.
„Co je?“ zeptal se ho jeden.
„Nechte toho!“
„Co?“
„Proč nejdete jinam?“
„Jinam?“
„Jo, jinam!“
„Všude je to stejný.“
Nikdo se nepohnul. Ani mladý pár, ani student s batohem, ani dobře oblečený muž se squashovou raketou, ani dívka s vizáží slaboduché lasičky. Ani já. Styděl jsem se a ostatní taky. Ale hanba byla přijatelná cena za to, že nemusíme zjišťovat, co v nás doopravdy je. A není.
Manažer poznal, že spadl do izolace. Žádný Masaryk se zájmem o cizí neštěstí mu ruku nepodá. Přihlíželi jsme, jak se pijani chystají utáhnout oprátku. Co se může stát, říkal jsem si. Jednu mu ubalí. To přežije.
„Co po mně chcete?“
„Básničku.“
„Cože?“
„Řekni básničku.“
„Proboha, nechtě mě být!“
„Řekni básničku, nebo tě natřu.“
Manažer začal fňukat. Zvedl se, ale přitlačili ho zpátky. Ten co mluvil, od pohledu nejstarší, mu vrazil facku.
„Můj otec byl básník amatér,“ řekl. „Věčně si něco zapisoval. Jednou jsem se podíval do sešitu, kterej měl pořád u sebe. Víš, co tam bylo?“
Manažer si hladil tvář. Tiše vzlykal a polykal slzy.
„Život je slepá ulička do nebe.“ Odmlčel se a sledoval, jak metro zastavuje. Nikdo nepřistoupil a dveře se zavřely. „Zvláštní, že? Psal děsný hovadiny. A žil ještě hůř, než psal. Ale na tuhle větu nikdy nezapomenu.“
„Prosím,“ naříkal manažer, „prosím vás, nechte mě být.“
„Udělali jsme ti něco?“
„Nechte mě vystoupit.“
„Řekni básničku, kterou umíš ty.“
„Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka,“ ozvalo se. Všichni jsme se za tím suchým, nepříjemným hlasem otočili. Bezdomovec si protřel oči a vykašlal chrchel. Utřel se rukávem umolousané bundy. „Tu znáš, ne?“ řekl a zasmál se.
„Chceš provokovat, starej?“
„Mně je to jedno.“
„Vypadáš na to.“
„Uvnitř je to ještě horší,“ rozřehtal se pobuda.
Pijan se podíval zpátky na manažera. Chvíli si ho prohlížel. Pak vycenil zuby na bezdomovce a poodešel ke vchodu. Na Hůrce s kumpány vystoupil. Než zmizel, strčil hlavu do dveří a řekl: „Jste sračky. Jen jeden z vás nesmrdí.“
Pobuda pobaveně zasípal.
Na další stanici manažer rychle vystřelil. Já jsem se klidil ve Stodůlkách. Bezdomovec ve vagonu osiřel. Než metro odjelo, slyšel jsem, jak říká: „Slepá ulička do nebe. To je vůl.“
Když jsem přišel domů, Pavla ještě nespala.
„Panebože,“ zašklebila se, když jsem věšel bundu. „páchneš jako smeták. Měl jsi smůlu na somráky, co?“
