Soucit s paní Polednovou? Ne, děkuji.

Sedíte v místnosti dvakrát tři metry. Betonová podlaha, ocelová postel se slamníkem, v rohu kýbl, dřevěný stůl, papír a tužka. Víte, že za dvanáct hodin vás odtud odvedou někam do rohu k cihlové zdi, kde na háku visí smyčka, která vám stáhne hrdlo, až nemůžete dýchat a pomalu vás udusí.

A to všechno za něco, čemu moc nerozumíte. Prostě si vás vybrali jako obětního beránka, aby režim ukázal svůj systém boje s třídním nepřítelem. Nedopustili jste se ničeho špatného. A tak tu sedíte, píšete svá poslední slova. Přivedou k vám vaše blízké, poslední rozloučení. Nedovolí vám ani obětí, jen pár slov. Snažíte se vypadat silně a pevně, ukázat svou morální sílu, protože podle těhle posledních chvil si vás mnoho lidí zapamatuje. Pak všichni odcházejí, jen na chodbičce sedí dozorce v zelené uniformě, na které je znak státu, kterému jste se snažili sloužit a pomáhat mu. Každý úder srdce vás přibližuje k tomu konci provazu. Do mysli se vám dostávají úvahy, jaké to bude. Bolestivé? Co přijde pak? Copak už vážně nic nebudu cítit? Co spousta těch věcí a lidí, co jste milovali? Sedíte a přemítáte, tělem vám proudí emoce, se kterými nemáte žádnou zkušenost. Někde tam v koutku přeci jen sedí semínko naděje, že přiběhne kurýr s milostí. Ale on nepřiběhne a někdy časně nad ránem se otevřou ty kovové dveře a vy vidíte několik lidí v zelených uniformách i v civilu a jednoho člověka v obleku, co vám změří hrdlo, postaví vás na váhu a neřekne při tom ani slovo a vy víte, že on je vaše zubatá s kosou. A teď přijdou na řadu ty poslední kroky někam jinam, nevíte, jak je to daleko. A mezi těmi lidmi, co vás doprovází jsou i ti, co na vás plivali jed v soudní síni, dávali vám do úst slova, co jste nikdy neřekli, upletli na vás skutky, se kterými nemáte nic společného a teď se jdou podívat, kam ta jejich práce dospěla. Jdete s čistým svědomím a vědomím své nevinny, otevírají se před vámi dveře na dvorek, po dlouhé době na čerstvý vzduch a vy víte, že odtud se již nikdy nevrátíte. Už vidíte ten hák s provazem, místo, kde zemřelo již spousta lidí před vámi a většina z nich odcházela se stejně nechápajícím výrazem jako vy, nevěříce, že toto je opravdu možné, že lze zemřít takto za svobodu v zemi, jejíž svobodu jste před tím ubránili před Hitlerem. Postaví vás na tu židličku, člověk v obleku vám nasadí oprátku a vy ještě před tím, než vám přes hlavu přetáhnou černou látku, vidíte kamenné tváře prokurátorů a soudců, jejichž podpisy jsou pod vaším rozsudkem. A pak jen zhoupnutí, smyčka se zařezává do krku a vy se dusíte. Nejprve velká bolest, zmatek, konec nadějí, které potrvají ještě několik minut, než definitivně přijdete o vědomí.

Možná takhle nějak se to stalo. A soudružka bývalá státní zástupkně Polednová, tehdá mladá žena v plné kondici, tomu všemu nezaujatě přihlížela, možná i rozradostněna dobře odvedenou prací, justiční vraždou, na které nesla svůj nezpochybnitelný díl odpovědnosti. Dnes, když jí vidíme na lavici obžalovaných, tak nám jí může být líto. Stará paní nad hrobem, roztřesené ruce, jemný chlácholivý hlas. Milada Horáková tu možnost seschnout ve starou babičku nedostala. Stejně tak jako spousta dalších. Takže ne, paní Polednová, mně vás líto opravdu není. Jen je mi líto, že nakonec do toho kriminálu stejně asi nenastoupíte a pokud ano, od domova důchodců, kde nyní pobýváte, se mnoho asi lišit nebude.