Proč křísit antikomunismus

Dny české státnosti většina z nás prožívá jen jako vítané volno. Letos zasáhl tento svátek víkend, tudíž nikdo z nás pracujících si volného dne neužil. Jen večer při zprávách jsme mohli vidět představitele státu s věnci u pomníků svatého Václava či legionářů z první světové. Hrdost našeho národa v sebe sama je tristní, proto když se na ulici zeptáte "běžného" občana, jestli ví, co vlastně máme za den, tak velká část jen kroutí halavami a občas se dozvíte třeba i to, že nás obsadili rusáci.

Den české státnosti si berou do své huby i komunisté. Vydávají brožury o tom, jak hrdinný Rus naší vlast osvobodil a imperialistický Američan prakticky neexistoval, na parlamentní schůzi zvou delegaci ze země potlačující lidská práva a pak se čertí, že se proti tomu někdo ohrazuje. Krom toho obsazují vysoké státní posty a šéf nejsilnější opoziční strany již téměř nepokrytě říká, jak by mu nevadilo s jejich pomocí vládnout.

Teď pár údajů: politické procesy v letech padesátých a popravy nepohodlných oponentů. Koncentrační tábory, ve kterých v komunistickém bloku zemřelo více lidí, než v koncentrácích nacistických. Pro spoustu lidí nemožnost studovat, pracovat ve svém oboru či cestovat. Represe všude, kam jste se podívali. Cenzura, strach, rozvrácená ekonomika... Tohle je ta tvář komunismu, kterou jsme tu mohli v minulém století vidět. A to je i ten komunismus, ke kterému se nepokrytě hlásí dnešní KSČM. Ta KSČM, jejíž lidé dnes zasedají v parlamentu, tvoří zákony a hlasují pro ně. Dokážete si představit, že by v Německu, nebo kdekoliv jinde zasedala v parlamentu strana, která by se hlásila k hitlerovským Národním socialistům?. Proti nacismu a fašismu máme zákony, které nám umožní perzekuovat jejich projevy, ať už jde o hajlování, hákové kříže či rasovou nenávist. U komunistů můžeme jen skřípat zubama, když čteme jejich pamflety a posloucháme jejich prvomájové projevy, kde otevřene opěvují revoluci v roce 1948.

S tím už jsem se bohužel smířil. Dokonce jsem se smířil i s tím, že návrhy pana Mejstříka a Štětiny na zákázání KSČM nejsou průchodné. S čím jsem se ale nesmířil je to, aby můj odpor a můj antikomunismus byl vysokými státními úředníky označován za dětinský a dávno překonaný. Přesně tak, jak činí pan Paroubek. Nežil jsem v komunismu dlouho, ale i tak vidím, co za zvěrstvo tenhle režim dokázal a stejně tak jako k nacismu k němu cítím čirý odpor a hodlám jej vyjadřovat všude tam, kde uznám za vhodné. V deatilech samozřejmě rozdíl mezi komunismem a nacismem najdeme, ale v globálu lze říci toto: každým z těchto režimů trpěly miliony lidí po celém světě. Každý z těchto režimů má na svých rukách velké množství krve. A oba dva jsou i dnes nebezpečné. A díky tomu, že nejsme dodnes schopni postavit strany ztotožňující se s komunismem mimo zákon, se komunismus stává mnohem nebezpečnějším, než nacismus.

Rýpeme se momentálně v různých kauzách Moravů a Tlustých. Rozčilují nás poplatky u doktora. Nadáváme na daně. Ale to, že existuje naprosto reálná možnost toho, že po příštích volbách vítězná strana dokončí polistopadovou legitimizaci komunistické strany a pustí jí k moci, nad tím se pozastavuje málokdo. Radši se smířím s tím, co máme teď, než abych se pak musel koukat na Paroubka, kterak se objímá s Filipem při podpisu koaliční smlouvy.

Právě proto v dny, kdy si připomínáme historické okamžiky České republiky, bychom si měli připomenout i to, že velká část existence našeho státu se odehrála za komunismu a jak ta část vypadala. A právě proto bychom se měli zamyslet, jestli antikomunismus je opravdu jen přežitek dob minulých, nebo stejně jako antifašismus jen obrana proti zlu, které nás již jednou potkalo a po kterém už více netoužíme.