Pohádka o zamindrákovaném medvědovi

Před třiceti léty žil byl v lese jménem svět velký rudý medvěd jménem Rusko. Staral se o svá medvíďata jménem Varšavská smlouva, o spoustu dalších medvíďat roztroušených v Africe, Asii, Latinské Americe. Byl to silný velký medvěd, jehož tlap plných drápů se bál každý. Jen orlice USA si s medvědem nezadala, občas si zahašteřili, ale vesměs si žili spokojeně, každý měl svojí sféru vlivu a všem krom medvíďat bylo fajn....

Po třiceti letech nám ten medvídek poněkud pohubl a stal se z něj anorektický nebožáček, kterému medvíďata povětšinou dospěla a dala se svojí cestou, v tátově doupěti skoro žádné nezůstalo. Naopak dost se jich přestěhovalo blíže k orlici. Jeho vliv v lese také zeslábnul a medvědovi je najednou poněkud smutno.... Jen ty drápy mu zůstali.

Na jeho bývalé místečko na slunci se najednou hrnou jiní. Africká a asijská medvíďata přebral drak Čína a otevřel jim svou jeskyni. Vypelichaný hubený medvěd si teď sám leží ve svém kutlochu a jen ze soucitu ostatních zvířátek je přibírán na párty, kde jinak zvířátka jeho zevnějšku nemají co dělat. Kvůli starým dobrým časům jsou mu ponechány některé jeho výsady, kterými si medvěd snaží ještě zarošťačit a zbytku lesa tím akorát tak zvedá žluč. Mimochodem, medvědí žluč je zatím to jediné, co po něm ostatní ještě chtějí a platí mu za to sladkým medem, jinak by medvěd chcípnul už úplně. Bez té žluči by totiž ostatní zvířata v lese nemohla napájet svá doupata, aby jim v noci pěkně svítila.

Jenže medvěd si o sobě chudák myslí, že je stále tím dobrým silným medvědem a cítí se velmi ukřivděně, že už nemá ten respekt, co kdysi. A to se mu zdá velmi nefér! Chce zpátky svoje statky, chce věrnost svých medvíďat, respekt orlice a nově i draka. Vždyť má na to právo! Jenže zbytek lesa už si to tak nemyslí, to jsou ale rošťáci! Tehdá proti tomu ptákovi se svastikou, to jsem byl dobrý, když moje tlapy zaplácly tu potvoru a z lesa ho vyhnaly! Zapomínat na medvěda se nebude! Já vám dám, však vy uvidíte! Já jsem pořád někdo!

A ejhle... jedno malé medvídě si jednoho dne hraje nebezpečně blízko medvědovy zahrádky a krade mu tam ty scvrklé hrušky, co ještě zbyly! A plác mu jí po tlamičce! A pekně zpátky domů! Že nechceš? Tak ti přiškrtíme obojek a dostaneš i na druhou stranu. A že ostatním zvířátkům se to nelíbí? Tak je plácnem taky. A když ne teď, tak za chvíli...

Tak tímto pohádka zatím končí, bude-li konec dobrý, či špatný, to uvidíme. Jisté je teď jen jedno, náš medvěd má velké mindráky ze své současné nedostatečnosti. Málokdo se k němu chová tak, jak by si dle svého názoru zasloužil. Málokdo si od něj chce nechat dál poroučet, a to se medvědovi nelíbí. Ale pozor, ač zbyl sotva jen stín z jeho bývalé slávy, drápy tu pořád jsou.... a drápy na zamindrákované staré tlapě jsou mnohem nebezpečnější, než na tlapě dobře živené obsypané zlatými prsteny. V lese může být zase pěkně nebezpečno....