Ostrov míru

Představte si toto: jste žid, který náhodou přežije druhou světovou válku. Projdete koncentračními tábory, zažijete mučení, vidíte své blízké odcházet do plynových komor. Nemáte se kam vrátit, váš majetek je zničený či ztracený v nenávratnu. Pak za vámi někdo přijde s návrhem jet do Palestiny a pomoci budovat nový židovský stát, kde budete mít domov. Vaši soukmenovci za peníze skupovali půdu, aby na ní mohli začít budovat vlastní zem, kterou ztratili před více než dvěma tisíci lety. Toto je myšlenka, kterou je nadšena spousta lidí na vašem místě a tak se seberete a jedete. Posadíte se na loď, která vás odveze ke břehu, dostanete do ruky zbraň a hurá na to. Zem, za kterou jste zaplatili (a ne jednou) musíte totiž nejprve ubránit před těmi, kterým se to nelíbí. Po všech těchto útrapách dostanete kulku do hlavy. Pohřbí vás do malého hrobu na vojenském hřbitově, stejně tak jako tisíce dalších, kteří padli při budování vlastního státu.

Takto velmi stručně vypadají osudy mnoha mladých židovských vojáků spočívající na místech, kterým se říká klub mládeže. Na náhrobním kameni jen jméno, jméno otce, matky a věk (začínající často na 16ti). Nakonec se ale dobrá věc podařila a Izraelský stát, ač mnohým trnem v oku, existuje. A existuje velmi úspěšně, jeho životní úroveň mu můžeme jen závidět.

Poslední dobou se velmi často i v seriozních médiích objevují názory zpochybňující právo Izraele na existenci. Palestinci na západním břehu Jordánu a v Gaze se ohánějí tím, že jde o jejich zemi a jejich národ má jako jediný nárok na izraelskou půdu. Ten se snaží uplatnit raketami, sebevražednými atentáty, bombovými útoky, při kterých umírá spousta nevinných i z řad arabů. Po každé takové akci se svět zmůže maximálně tak na odsouzení, které je ale Izraelcům platné asi jako mrtvému zimník. A tak se musí bránit sami. Zbourají domy teroristů, svět nesouhlasí. Postaví na SVÉM území zeď, která je má chránit, EU se začne bouřit, že jde o porušování lidských práv. Provede protiútok, v televizi se okamžitě objeví záběry plačící matky truchlící nad mrtvým dítětem (ta samá matka se poté objeví ještě na dalších pěti záběrech, pokaždé z jiného místa). Izrael se prostě nezavděčí, ať udělá cokoliv, každý jeho krok je posuzován pětkrát přísněji než kroky Hamasu a Fatahu. Na to si ale židé za těch několik století již zvykli a dokážou s tím žít.

Povím vám nyní příběh, o kterém jste možná ještě nečetli a to z důvodů, že v českých médiích se o něm snad ani nepsalo a který by se měl připomínat.

Na severu Izraele kousek od jordánských hranic se nachází území, které se paradoxně jmenuje Ostrov míru. Toto území má Izrael pronajaté na 49 let od Jordánska. Je to zemědělská půda a místní kibuc na ní pěstuje zeleninu a ovoce. Jordánci si ovšem vymínili jednu drobnost a to, že budou mít Ostrov míru neustále pod dohledem. Na kopečku tedy postavili strážní věž, kde bedliví vojáci neustále pod drobnohledem sledují místní kibucníky, jak sázejí zeleninu. Jde o krásnou krajinu, kam se občas zajedou podívat i turisté či školní výlety. V roce 1997 se tam vydal školní autobus 16ti letých dívek. 7 z nich má na tomto místě nyní hrob, dalších několik bylo zraněno, když na ně začal z ničehož nic střílet jordánský voják. Jordánský král se následně za incident omluvil a svedl to na vojákovu duševní poruchu.  Tolik o Ostrovu míru.

Za poslední rok se bezpečnostní situace v Izraeli rapidně zlepšila. V zemi vládne relativní klid a mír. Turisté se nemusí bát projíždět kolem hraničních území, že na ně někdo začne střílet. Vojáci se v ulicích měst vyskytují jen sporadicky. Je to díky spoustě faktorů, jedním z nich je ale i ona mnohými proklínaná zeď, přes kterou se na izraelská území nedostanou sebevražední atentátníci. O dost se také postaral útok na Gazu, při kterém se podařilo zlikvidovat naprostou většinu palestinské infrastruktury sloužící k výrobě raket. Mimochodem věděli jste, že Egypt (muslimský stát) staví kolem svých hranic s Gazou také zeď? Osm metrů do hloubky, aby se nemohli Palestinci podkopat. Nejen Izrael se cítí ohrožen.

Ostrov míru je jedna z mnoha tragických kapitol, kterými židé museli vykoupit své právo na sebeurčení. Každý Izraelec je hrdý na svůj národ a má být také na co. Prolili spoustu krve za ten kousek půdy, která jim historicky náleží, a tak se nelze divit, že jí chtějí bránit i za cenu toho, že se to některým nemusí líbit. Spíš než je odsuzovat, měli bychom si vzít příklad z jejich hrdosti a ne si hrát na vlastence jenom tehdy, když náhodou vyhrajeme něco v hokeji.