Můj šálek rasismu

Jsem rasista. Věřím, že existují různé lidské rasy a že se značí jistými rozdíly. Černoch bývá černý, běloch bílý, asiat má šikmé oči. To neokecáte. Zde můj rasismus končí. Dál začínají předsudky, získané víceméně prostřednictvím médií či jedna paní povídala. Mám předsudek, že asiatky mají menší prsa, černoši větší penisy a Romové se snaží vše ošulit.

Osobně jsem žádnou asiatku ani černocha nahé neviděl, žádný Rom se mě nikdy ošulit nepokusil, ale prostě se to říká a tak nějak to ve vás zůstane, asi stejně, jako když vám odmala říkají, že kyselina vám rozežere střeva a vás ani nenapadne jim nevěřit. Než začnete házet kamenem, zameťte si prosím před svým prahem. To jen tak na začátek, abych se vyprofiloval, než vám začnu psát o tom podstatném.

 Každou chvíli někde čtu či vidím rozhovor s různými teréními pracovníky. Dost z nich se věnuje romským komunitám. Snaží se poukázat na jejich kulturu, jak pěkně zpívají, jak to mají mezi námi težké, že je nechceme, že nemohou sehnat práci, děti jsou zařazovány do zvláštní školy. Přitom v pozadí běží dojemný obrázek partičky romských kluků dělající cosi na způsob karate, s tak úpornými výrazi ve tváři, že máte strach, ab jim nepraskla cévka. Spočítáme-li záběry s podobnou tématikou, jak projdou televizí či časopisy, má každé z těchto romských dětí naději, že se alespoň jednou týdně v televizi či v časopisu objeví. U mě doma se kameraman z Novy či ČT neobjevil nikdy! Já asi pěkně zpívat neumím.

Samotní Romové se vám taky rozpláčí, jak to mají težké, malé přídavky, práce žádná, děti zlobí, manžel či manželka chlastá. Teréní pracovník to ví a snaží se i jednat. Ukáže, jak vyplnit žádost na to a to, jak zaplatit složenku, jak co nejlevněji dítěti pořídit školní potřeby. A pak za ručičku do různých center, kde pomohou najít práci, o děti se postarají, když rodiče nemohou, pomohou i jinak. Třeba pomohou uklidit nepořádek kolem domu, když si sousedé stěžují na přílišný zápach z odpadků. No já mám na zahradě taky hromadu nepořádku, nechcete přiject i ke mně? Třeba bych i vypomohl a uvařil vám k tomu kafe.

Ok, dost bylo legrace. Je spousty Romů a řekl bych, že většina, kteří žádnou takovou pomoc nepotřebují a ani by jí nevyhledávali. Barva jejich pleti jim i tak stěžuje postavení ve společnosti a chtějí-li se prosadit, musí ze sebe vydat mnohem více než gadžo, aby ukázali, že nejsou žádní cikáni. Mají firmy, platí daně, studují vysoké školy. Ale když je vidí bílej, tak vidí toho nezaměstnaného z televize, jak za ním děcka vyhazují nohama do prostoru.

Tak si říkám, jestli ta přílišná péče a medializace kolem jistých romských komunit nepřispívá k té údajně rasistické povaze české majority. Nebýt aktivit paní Stehlíkové a různých občanských sdružení začínajících na Rom, neměl bych šanci na vybudování si toho klasického předsudku, že Rom nepracuje a snaží se všechno ošulit. Máme-li mluvit o diskriminaci, tak zrovna tohle lze za jistou formu diskriminace označit. Na jedné straně snaha pomáhat, na druhé straně vytváření předsudků k té většině, která pomoc nepotřebuje. Krom toho se diskriminován mohu cítit i já, neboť pro mladé bílé zaměstnané muže žádné bezprahové centrum, kde by mi byla dána psychologická podpora, neexistuje.