Komunismus je sprosté slovo

O komunistech se u nás doma nikdy moc nemluvilo. Dědeček s nimi měl problémy, to se vědělo, ale jinak se v tom nikdo nechtěl moc hrabat, aby byl klid. Jen mě v roce 1988 odmítli pionýři ošátkovat a já tehdy nevěděl proč. Ve škole byla soudružka učitelka, ale proč zrovna soudružka, to jsem netušil, myslel jsem, že je to něco jako paní, soudružka se říkalo odjakživa a já si z toho hlavu nedělal. Jen když jsem poprvé přišel na kroužek tělocviku do místního Sokola a řekl jsem cvičitelce soudružko, dostal jsem pohlavek. V létě roku 1989 dědeček zemřel a domů přišel soustrastný dopis z MNV. Když to máma viděla, poprvé v životě jsem jí slyšel mluvit sprostě. Ale proč, to jsem tehdy nevěděl.

Svůj obrázek o komunismu jsem si začal dělat až po roce 1989, mohu o sobě tedy říci, že jsem téměř nestranný pozorovatel. Asi tak v patnácti nebo šestnácti letech jsem zjistil, že komunismus je vlastně sprosté slovo. Když už mi v nadávání nestačili idioti, imbecilové a další, řekl jsem někomu ty komunisto nebo fašisto. A myslel jsem to jako opravdu velkou urážku.

Komunismus je veskrze pokřivená teorie. Říkat takové ty věci, jako že v jádru to myslí dobře, je asi to samé jako myslet si o plesnivém jablku, že vevnitř by mohlo být ještě v pohodě. Marx, ze kterého komunisté vycházejí, píše o třídním boji jako o nutnosti, která je potřeba, aby byla nastolena vláda proletariátu. Tento boj má být veden i násilím. Na Marxismus se ve svých stanovách odkazuje i dnešní KSČM.

O milionech mrtvých, které za sebou zanechal komunistický režim, se napsalo již mnoho. Komunisté většinou protiargumentují, že i kapitalisti vedli a vedou války, kde jsou mrtví. Možná ano, nicméně je-li vedena válka, jsou v ní vždy zastoupeny dvě strany, komunismus vyhlazoval a vyhlazuje stále své vlastní obyvatelstvo, které není ve válečném stavu a nemůže se bránit. A pokud se bránit začne, dopadne podobně jako bratři Mašínové, kterým národ téměř nemůže přijít na jména.

Dnešní KSČM o sobě tvrdí, že je jiná, demokratická. Přesto má ve svých řadách takové stalinistické kreatury, jako je soudružka poslankyně Semelová a Grospič, kteří každý rok plamenně hovoří na hrobě Klementa Gotwalda a volají po návratu starých dobrých dob, kdy své oponenty jednoduše popravovali.  KSČ se v roce 1948 také tvářila jako ta hodná matka, která chce pečovat o své děti. Ta péče spočívala v koncentračních táborech, přesně okopírovaných od sovětského vzoru a šibenicích uvázaných nakrátko, kde se její političtí oponenti kroutili co nejdéle.

KSČM se dnes opět zmáhá a místo toho, aby byla zakázána stejně jako Dělnická strana, jejíž extremismus je v bleděmodrém stejný jako ten komunistický, tak nyní sestavuje krajské vlády a tlačí se i do Strakovy Akademie. A u ČSSD věrni heslu, že účel svědčí prostředky, jim jdou ochotně na ruku a mluví o nich jako o partnerech hodnověrnějších, než jsou jiné demokratické strany. V ČSSD by si měli uvědomit, že nejde jen o to, jako programové prohlášení je jim nejvíce kompatibilní, ale mnohem důležitější je morální zodpovědnost za to, že k moci připouští pokračovatelku represivní moci, která vraždila a vraždí své lidi po celém světě. Rozdíl mezi komunismem a fašismem je v konečném důsledku pouze ten, že komunisté náhodou stáli na vítězné straně, ideologicky si je obojí zcela rovno.

Komunismus tedy pro mě zůstává sprostým slovem. Nejen kvůli jeho minulosti, ale i kvůli samotné přítomnosti. Setkám-li se nyní náhodou s nějakým komunistou nebo sympatizantem komunistů, jde většinou o velmi sprosté jedince bez rozhledu, jejichž jediným argumentem na komunistické zlo jsou urážky. A od těch není daleko k násilí. Stejně tak lze očekávat, jak by v KSČM naložili se skutečnou mocí, která by jim byla opět svěřena. A to nemluvím o katastrofálních dopadech na ekonomiku, které by to bezpochyby také mělo.