Díky dědo (zpověď žida)

Můj dědeček se narodil v roce 1920 v Maďarsku v jedné významné židovské rodině. Když mu bylo deset let, přestěhoval se s rodiči a bratrem do Košic, odkud celou rodinu za druhé světové odvlekli do koncentráku. Za poslouchání britského rozhlasu a posílání depeší mu krom klasické žluté hvězdy přišili i tu politickou, což mu paradoxně zachránilo život. V Osvětimi se díky tomu dostal s bratrem na tu „správnou“ stranu, která nevedla do plynu. Osvobození koncentráku přežil díky štěnicím od doktora Mengeleho, který si ho vytáhnul na pokusy s tyfem. Neúčastnil se tak pochodu smrti, díky osvobození a včasnému zásahu dokázal přežít i ten tyfus a v roce 1946 se vydal dodělat si studia práv do Prahy. V roce 1966 vstoupil do strany, ze kterého ho v roce 1969 zase vyhodili. Pak se živil všelijak, obhajoval disidenty, překládal, chodil na pivo s panem Werichem. Zemřel na konci léta roku 1989, pár měsíců před revolucí. Mně tehdy bylo deset let, byl jsem první z naší rodiny, komu se děda svěřoval s tím, co prožil za války. Pokaždé říkal: „Pamatuj si to, tohle nesmíte nikdy zapomenout, tohle už se nesmí nikdy opakovat.“ Dal mi také knížku Továrna na smrt, která popisovala příběhy z Osvětimi a Treblinky. Ukazoval mi fotky lidí, co znal a co prošli komínem stejně jako jeho rodiče. Vyprávěl mi o Izraeli jako o zemi, kam se jednou spolu musíme podívat. To už jsme bohužel nestihli.

Když mi bylo 15 let a prožíval jsem naplno pubertu, našel jsem v jedné krabici na půdě nějaké knížky po dědovi. Nejlepší přítel člověka je kniha, říkával dědeček. Já mu oponoval, že je to pes. No a plná krabice těch kamarádů na mě teď koukala na půdě. Detektivky, ruské, maďarské, francouzské knížky, literatura faktu. Spoustu z nich jsem ani dodnes neotevřel. Ale jednu ano, byla to Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Koukal z ní papírek a kus žluté látky. Na papírku je tužkou napsáno číslo, to číslo, co dědovi nacisti vytetovali na ruku. A látka je žlutý trojúhelník. Děda si to schoval do knížky, o které si myslel, že jí určitě otevřu, aspoň já si to myslím, že to tak zamýšlel. Díky tomu a díky téhle knížce jsem se začal zajímat o minulost naší rodiny. Zjistil jsem, že jsem vlastně žid. Moje máma o tom nikdy nemluvila. V rodině nikdo věřící nebyl, nepovažovala to za důležité zdůrazňovat. Já s tím donedávna žil a nijak to neprožíval. Moje manželka mi říká, že si vůbec necením toho, že pocházím z vyvoleného národa a že bych na to měl být hrdý. Ona sama je katolička a moje židovství mi možná tiše závidí.

Nedávno jsem se díky opravdu šťastné náhodě setkal s lidmi ze židovské obce. Vlastně jsem dlouho nevěděl, že jsou ze židovské obce, až po nějaké době na to přišla řeč. Vyprávěl jsem o svém dědečkovi a poslouchal jejich rodinné příběhy a osudy. Většinou plné útěků, schovávání se, smrti, ale i šťastných konců a hlavně vůli žít a být šťastný. Každý z nás o tom vypráví s nadšením a hrdostí na své předky, na to co dokázali, kým byli. V ten moment jsem si uvědomil, že jsem neskutečně hrdý na svého dědu a na to, co dokázal. Mám dobré předky a jsem šťastný za to, že mám být na co pyšný. Ale také to cítím jako závazek, protože bych chtěl, aby i moje děti a jejich děti měly být na co hrdé. Musím se tedy snažit žít co nejlépe a mít co předat.

Před měsícem jsme s manželkou navštívili Izrael. Se skupinou báječných lidí všech vyznání. Šlo o ekumenickou misi, kde se setkali židé, křesťané, bezvěrci. Byl tam s námi pan P. Panu P je 84 let. Když posloucháte jeho příběhy, jde vlastně o kroniku 20tého století. Opět útěky, ukrývání se, emigrace do USA, hledání rodiny. V 84 letech se pan P rozhodl vydat se do Izraele, kam se po druhé světové válce odstěhoval ten zbytek rodiny, který ještě zbyl, zatímco pan P utíkal z ČSSR do USA. K jednomu z nejdojemnějších okamžiků došlo v památníku holocaustu Jad Vašem. Pan P v síni předků našel fotografie svých příbuzných, kteří zahynuli v Dachau. A to hned dvě. Umíte si to představit? 6 milionů ztracených duší a vy dvě z nich objevíte? Asi dva dny na to se pan P v hotelu sešel se svým známým, který odešel do Izraele v roce 1955, a ti dva se téměř 60 let neviděli. Teď tam seděli u stolu, dva staří pánové a povídali si o 60ti rocích života, které mezi jejich posledním setkání uplynuly. Nebyl sem jediný, komu tekla slza.

Je mi třicet let a stále poznávám sám sebe. Nejde o žádný zásadní obrat, nestanu se kvůli tomu věřícím, ani nezačnu nosit na Václaváku jarmulku. Ale jsem šťastný za to, kým mohu být a že mohu být na co hrdý. Vyhrajeme v mistrovství hokeji? Super, na týden, možná na měsíc. Ale tohle je na celý můj život a já doufám, že tohle moje celoživotní Nagano budou zažívat i mé děti. Díky dědo.