V minulém příspěvku jsem projevila přání, aby mě lidé v okolí začali častovat pozitivními poznámkami ohledně hubnutí. Vím, že to bude znít jako výmysl, ale přesně tyhle věty jsem včera a dnes slyšela :)
Tři lidé, kteří se navzájem neznají, komentovali sami od sebe mé zhubnutí
Nejdřív můj kamarád Milan. Včera dopoledne volal, že má zrovna cestu kolem místa kde pracuju, a tak že můžeme na chvilku pokecat. Neviděli jsme se minimálně čtvrt roku. Když jsme se vítali, tak poznamenal, že jsem určitě zhubla. O mém novém stravování neví. Ale jak říkám - dlouho jsme se neviděli a určitě jsem ještě před "Mačingovou" hodně omezila čokoládu a pečivo. Jeho konstatování jsem tedy nebrala moc vážně.
V ten samý den, ale o několik hodin později, jsem měla angličtinu. Jedna paní, která se se mnou vídá 2x týdně, mi po hodině řekla, že jí přijde, že jsem zhubla. To už jsem měla velkou radost.
No, a dnes jsem byla u kamarádky, se kterou se vidím skoro pořád a ta mi řekla, že jsem zhubla! Radost byla převeliká!
Nejtučnější období mám snad za sebou
Nedělám si iluze, čeká mě ještě dlouhá cesta - vždyť jsem kynula posledních 6 let!! Doufám a pevně věřím, že nejtučnější období (rok 2012) mám za sebou. Přikládám (sice ne moc kvalitní) fotku z té doby. "Lepší" opravdu nemám. Od té doby, co kolem sebe mám "auru tuku", tak se opravdu nerada fotím. Nebo spíš takhle - to focení samotné mi nevadí (nebolí to :), ale když se pak kouknu na ty fotky, tak mám slzy na krajíčku.
Výčitky vůči lidem kolem mě
Moje rodina mě zná přes třicet let. Vídáme se každý den. Moc dobře vědí, že jsem vždy měla spíše hubenější postavu. Žádná celulitida, ale ani žádné vystouplé kosti z hladu. Nechápu tedy, jak to, že mě nikdy nikdo z mých nejbližších (taktně) neupozornil, že se ze mě stává někdo prostorově výraznější. Chci zdůraznit, že honbu jen za nízkým číslem na váze neuznávám! Jsou lidé, kteří vypadají zdravě a přirozeně i s menší nadváhou a naopak to platí také - některým typům prostě nesluší kila navíc. O co mi jde je ale to, že všem muselo být jasné, že nejsem v pořádku. Čokoládky jsem jedla denně. V práci i v rodině o mě věděli, že moje denní porce je minimálně jedna celá. To jsem jim byla ukradená? Zakládám si na tom, že se snažím žít a mluvit pravdivě. Moji blízcí to občas schytají, ale zase vědí, že když už něco říkám, jde to přímo od srdce. Ano, asi by mi bylo hrozně, kdyby nějaký můj milovaný člověk přišel a přátelsky mi chtěl promluvit do duše a do žaludku. Zároveň jsem si jistá, že bych to za pár minut či hodin dokázala vidět objektivně a nakoplo by mě to. V tomto programu jsem tedy už mohla být klidně o dva roky dříve :( Moje předchozí věty v ten samý moment vyvrátím - vše se děje přesně tak, jak má. Takže i to, že to moje procitnutí přišlo v tuhle dobu, je to nejlepší možné načasování. Prosím tam nahoru, aby mě pokora k životu nikdy neopustila! Děkuji tímto všem, kteří mě ignorovali (nemyslím to zle!), protože díky tomu jsem se časem mohla dostat ke svému já sama a rozhodnout se na základě mého vlastního pocitu.
Aleluja, mám dvě oblíbená jídla! :)
Tento týden jsem ochutnala několik nových jídel. Ta, na která jsem se těšila, tak mě zklamala. Naopak dva pokrmy, nad kterými jsem ohrnovala nos, mě příjemně překvapily. Tím prvním byla včerejší večeře, ve které podstatnou část hrála brynza (nechci být úplně konkrétní - v jednom z předchozích článků jsem zmiňovala prosbu paní Mačingové, abych ve svém blogu nepopisovala postupy a složení jídel z jejího jídelníčku). Byla to lahůdka a opravdu jsem doslova cítila, jak do sebe moje tělo dostává zase nové zdravé látky! Tím druhým favoritem je hrachová polévka. Nemám ráda vařený hrášek. Hrachovku jsem vždy s díky odmítala. Tato byla ale úplně jiná - chuťově velmi svěží. Opět mi to udělalo radost a moje chuťové buňky si přišly po delší době na své.
Disciplína a dýchání
Zase jsem přišla na nové poznatky o sobě. Stávám se disciplinovanější. Cením si toho, že jsem vydržela už dvanáct dní! Když někde vidím někoho jíst moje tehdejší oblíbené dobrůtky, tak mi to ani není líto. Až moc jsem se musela přemáhat a rovnat si to v hlavě, že už mě teď nějaká pizza nebo sušenka nerozhodí. Doteď jsem byla velká pecka domácí, která paradoxně domácí práce neprovozovala a v kuchyni si vařila maximálně tak čaj. Mám radost, že si vařím dvě teplá jídla denně. Nemám myčku, přesto mi mytí nádobí v ruce několikrát denně nevadí. Beru to jako že to k tomu prostě patří. Chci zdravé tělo? Musím zdravě jíst. Chci zdravě jíst? Musím si sama nakoupit a uvařit. Chci nakoupit a uvařit? Musím si připravit seznam surovin a připravit si čisté nádobí. Potřebuju seznam ingrediencí a čisté nádobí? Musím si pročíst postup přípravy jídel na další dny a nádobí si umýt. Každý krok má svůj smysl.
Víc se přes den zastavuju a vnímám, jak právě sedím, co si myslím a jak dýchám. Dýchám hrozně mělce! Jen takové mini nádechy a mini výdechy. Jako kdybych se bála pořádně roztáhnout plíce a vzít si to, co mi patří. I já mám právo na vzduch. Místo toho dýchám tak, abych byla co nejmíň slyšet a dýchacími projevy neotravovala okolí. To se musí změnit. První krok, uvědomění si toho, mám za sebou. Chci se takhle nachytávat víckrát za den. Asi si udělám nějakou okrasnou cedulku s nápisem "Dýchej", a dám si ji k počítači, ke stolu i na záchod:)
Jde blondýna ke kadeřníkovi a na hlavě má sluchátka. Kadeřník jí říká, že potřebuje, aby si sluchátka sundala, aby mohl její vlasy ostříhat přesně tak jak po něm chce. Blondýna nechce, říká, že si je prostě sundat nemůže. Pán ji slušně prosí, pak ale ztrácí trpělivost a sluchátka jí sundává násilím. Žena omdlévá. Kadeřník je v šoku. Po chvíli sebere sluchátka z podlahy, nasadí si je na uši a tam slyší:" Nádech, výdech. Nádech, výdech.."
