Pokus o pochopení způsobu fungování některých velkých soukromých společností. Kompilace několika různých úhlů pohledu.
Každá lidská organizace přesahující zhruba 150 členů vyžaduje ke svému fungování systém pravidel. Velikost skupiny 150 členů je dle britského antropologa Robina Dunbara známá jako dunbarovo číslo a není náhodná. Po většinu doby svojí existence žili příslušníci druhu homo sapiens v tlupách, které byly právě takto početné, proto je na život v takto početných skupinách člověk evolučně adaptován a k jejich fungování postačují přirozené sociální mechanismy. U skupin vícečlenných ovšem tyto sociální mechanismy selhávají a musejí být doplněny systémem formálních pravidel. Byrokracie je tedy souhrnem pravidel a procedur, jejichž následováním realizuje státní nebo soukromá organizace svoji činnost a jejichž tvorbu a dodržování zajišťují profesionální byrokraté. Od určité velikosti organizace pak utvářejí byrokraté samostatnou sociální třídu, která projevuje své vlastní zájmy. Prosazování byrokratických zájmů může mít z povahy věci dalekosáhlé důsledky pro celý zbytek organizace, jelikož byrokracie se nachází v samotném jejím centru a produkty byrokracie (pravidla a postupy) ovlivňují život každého jednotlivce.
Největšími známými organizacemi jsou státy. Kritikou negativních aspektů státních byrokracií se zabývali významní ekonomové jako F. A. Hayek, Joseph Schumpeter nebo Milton Friedman. Tuto myšlenku uchopila i sociologie při studiu úlohy byrokracie v organizování lidské práce. Americký sociolog Charles R. Mills publikující v polovině 20. století rozlišuje mezi typy byrokratických aparátů, když tvrdí, že zatímco byrokratické aparáty ve státním sektoru se orientují na zakonzervování stávající situace, byrokratické aparáty v nestátním sektoru se orientují na maximalizaci zisku. Tato teze byla v následujících letech revidována. Sociolog Gordon Tullock již mezi státními a korporátními byrokratickými aparáty nerozlišuje a cíle byrokratických aparátů definuje jako snahu o maximalizaci počtu svých zaměstnanců, zvyšování svých rozpočtů, získávání dalších pravomocí a dokonce zvyšování celkové nepřehlednosti, která má sloužit jako bariéra bránících kontrole bez ohledu na to, zdali se jedná o korporaci nebo o stát. Ideálně se byrokratický aparát dostává do takového postavení, kdy je schopen, v případě odmítnutí žádosti o zvýšení rozpočtu, zastavit dodávání životně důležitého procesu. Toto jsou bez rozdílu zájmy státních i nestátních byrokratických aparátů.
Nezávisle na teorii byrokracie existuje v ekonomické teorii koncept známý jako manažerské a behavioristické teorie firmy, jež vznikly jako reakce na složitou vlastnickou a zájmovou strukturu ve firmě a problémy s tím spojené. Stoupenci manažerských teorií usuzují, že cíl firmy řízené manažery je jiný než maximalizace zisku. Jednoduchá podoba manažerského modelu je vyjádřena rovnicí: ? = ?R + M; kde ? je dosažený zisk, ?R je zisk vykazovaný, a M jsou vedlejší příjmy manažerů. Jako vedlejší příjmy manažerů jsou obvykle chápány excesivní odměny, auto s řidičem, letadlo s pilotem atd.
Sloučíme-li spekulativně teorii byrokracie s manažerským modelem, dosáhneme následující interpretace. Zatímco v klasickém manažerském modelu je ?R chápán jako prostředek k dosažení M, v manažerském modelu kombinovaném s teorií byrokracie bude ?R elementem ubírajícím z M, což je, dle mého názoru, situace řádově deformovanější. Nutnost soukromého byrokratického aparátu myslet na cenu akcií není již jeho zájmem, ale omezujícím faktorem, který mu v realizování jeho skutečných zájmů brání. V takovém prostředí vítězí intriky nad iniciativností, sebeprezentace nad podnikavostí, mocenské hry nad týmovou spoluprací. Není zcela jednoznačné, kde ještě byrokratická opatření asistují při zvyšování zisku (manažerský model), a kde už jsou naopak spíše samoúčelnou byrokratickou zvůlí vytvářející umělé problémy, na něž nabízí umělá řešení, zatímco reálné problémy vyřešit neumí (manažerský model kombinovaný s teorií byrokracie). Je-li například na jednoho dělníka násobně víc zaměstnanců měřících, vykazujících, kontrolujících a vyhodnocujících jeho práci, zabývajících se programem rozvoje jeho kompetencí, školící jej v oblasti týmové spolupráce nebo připravující pro něj metodické postupy, může jít o příklad organizace ohrožené nadměrnou byrokratičností. V očích některých přísnějších komentátorů bude příkladem defektní byrokratické praxe i zavádění etický kodexů, zřizování etických komisí a provádění etických auditů. Jiní je vidí více v novodobých opatřeních typu zavádění komisí pro genderovou rovnost, iniciativ pro vyrovnávání šancí apod.
Byrokratické struktury se prostřednictvím byrokratů dokáží plynule replikovat. I v případě, kdy zcela převážila byrokratičnost nad ekonomickou racionalitou a podnik vlivem toho zkrachuje, takový krach až na výjimky neskončí způsobem, který by znamenal ukončení veškerých aktivit. Oslabená korporace bývá častěji převzata silnějším konkurentem, čímž její manažeři získávají příležitost aplikovat zažitý byrokratický proces v rámci nového subjektu.
