Jediná otázka, kterou by si měl monarchista (resp. jakýkoliv disident) položit zní „co je pro současný systém nejvíce poškozující“. Tento krátký vytyčuje scénáře, jakými lze o dané věci v kontextu volby prezidenta uvažovat.
V kontextu volby prezidenta není na otázku v úvodu k dispozici jednoznačná odpověď, o věci se dá ovšem přemýšlet ve schématu čtyřech základních scénářů. Tyto scénáře tvoří jakási rohová řešení jejichž vyústěním je buď svržení režimu nebo posílení režimu. Jde o modelové scénáře nabízející formát, ve kterém lze o této volbě přemýšlet a nenárokují si ambice na popsání problému v celé jeho šíři a komplexitě. Není zde rozebíráno ani to, proč by měl současný režim padnout a co by jej mělo nahradit. Tyto otázky jsou adresovány v jiných článcích tohoto blogu a nebo pak v rámci této veřejné přednášky, která diskutuje problémy současné oligarchie a srovnává je s jejími alternativami, což jsou demokracie a monarchie.
1. Vyhraje Pavel
1.A: Výhra Pavla by znamenala, že hlavní mocenské uzly systému by byly harmonizovány. Interní orgány systému (poslanecká sněmovna, senát, vláda, prezident) by se dostaly do vnitřní souhry a zcela odpovídaly požadavkům orgánů vnějších (akademie, média, umělecká scéna). Moc by se zkonsolidovala, ovšem zároveň by přišla o element, který ji aktivizuje. Argument „za všechno může Babiš“ by totiž najednou nebyl po ruce. Nespokojenost obyvatelstva by byla koncentrována na vzniklou mocenskou totalitu, která by ji již nemohla absorbovat a neutralizovat v rámci boje s označeným „viníkem všeho“. To by mohlo vést k vnitřní kanibalizaci mezi frakcemi celého mocenského monobloku (Leninisté vs. Trockisté) a následně pak ke znechucení obyvatelstva, kterému by se postupně podařilo vymknout se z ideologického sevření a režim svrhnout.
1.B: Výhra Pavla by vedla ke konsolidaci moci ovšem její efekt by byl odlišný. Moci by se podařilo „utáhnout šrouby“ a na nespokojené obyvatelstvo efektivně udeřit ocelovou pěstí. V prvé řadě zvýšeným propagandistickým úsilím, a zejména pak cílenou represí. Svobodomyslné segmenty společnosti, jež by unikly propagandě by byly prostřednictvím nově přijatých zákonů trestního práva pronásledovány za „populistickou činnost“, „kolaboraci s Ruskem“ nebo „šíření dezinformací“ a veškerá opozice režimu by byla rozdrcena. Po praktikách 50. let je mezi zfanatizovanými stoupenci režimu poptávka již dnes, mocenská konsolidace by jim umožnila je prosadit.
2. Vyhraje Babiš
2.A: Babiš by se poučil z dřívější neblahé zkušenosti a uvědomil si, že s režimem není radno kolaborovat. Je zjevné, že v období svého premiérování měl Babiš tendenci vytvořit jakousi „vnější stranu“ mocenského aparátu, když použijeme model Orwellova románu 1984. V tomto románu byla podoba mocenského uspořádání rozdělena na dvě části – vnitřní stranu a vnější stranu. V našem světě je vnitřní strana tvořena akademií, médii, seriózními umělci, politickém světě pak zástupci pětikoalice. Vnější stranou by pak bylo hnutí ANO. Vnější a vnitřní strana spolu nejsou v principiálním konfliktu. Babiš jako premiér neoperoval příliš anti-systémově a například v záležitostech evropské integrace jeho europoslanci zastávali mnohdy tvrdší postoje než samotná vnitřní strana. Tato servilita však Babišovi uznání vnitřní strany nepřinesla, naopak, režim mu šel po krku neustále víc a víc. Na základě tohoto pochopení a následnému vystřízlivění by mohl Babiš, nově v pozici prezidenta, opustit trapné pozice vnější strany a stát se skutečným disidentským hlasem, dále již šikanu vnitřní strany neakceptující. Mohl by se pokusit režimu autenticky škodit a stát se impulzem ke vzniku kontra kultury svobodomyslných lidí, kterou by nebylo možné rozbít prostřednictvím útoků prorežimních médií, a která by nakonec vedla ke svržení celého systému. Tedy zatímco scénář 1.A počítá s implozí režimu pod vlastní vahou, scénář 2.A počítá s jeho zřícením díky vnějšímu tlaku.
2.B: Babiš by v roli prezidenta pózoval jako boxovací pytel. Nedokázal (možná ani nechtěl) by režimu nijak uškodit a opět přijal submisivní pozici vnější strany, která je opozicí jen na oko, ve skutečnosti vnitřní straně ve všem podléhá. Režim by jej stejně jako v minulosti využíval jako entitu, na kterou lze svést veškeré své neúspěchy, proti které lze bojovat, před kterou lze varovat atd., čímž by posiloval aktivizaci prorežimních sentimentů, aniž by se nacházel v jakémkoliv skutečném ohrožení, jelikož vnější strana stranu vnitřní ohrozit reálně nemůže. Babiš by byl v tomto scénáři pouze slaměný panák nepřímo režimu pomáhající ovládat masy, kterým by byla jako doposud, nabídnuta iluze nebezpečného nepřítele, což má mobilizující potenciál. Do podobné role se dříve dostal Trump v Americe.
Závěr
Srovnávám zde dva pozitivní scénáře (1.A a 2.A) a dva scénáře negativní (1.B a 2.B). Těmto scénářům nelze připsat objektivní váhy, jelikož proměnných faktorů každého z nich je příliš mnoho. Rozhodovat se lze jen intuitivně. Osobně bych chtěl nejvíc věřit scénáři 2.A, tedy budu volit Babiše a doufat, že v případě jeho výhry nenastane 2B. Pravděpodobnější ovšem je, že vyhraje Pavel, v tom případě bych pak doufal, že proběhne scénář 1A a věřil, že se vše nezhroutí do dystopie 1.B.
