Pojednání o lásce

Toto bude zřejmě jedna z nejbrutálnějších a nejsmutnějších pravd, která naše životy provází. Jde o moji interpretaci situace, moc rád se seznámím i s jinými názory. 

Pojem láska lze chápat velice mnohoznačně a jeho význam může nabývat velké šíře. Pro pojetí tohoto článku bych jej chtěl omezit na určitou úžeji definovanou podmnožinu. Pojmem láska myslím vyjádření nejlepšího možného vztahu, který může mít, v seriózním romantickém partnerství, muž k ženě a žena k muži. Jak následně uvidíme, rozdělení na lásku mužskou a ženskou je klíčové, tvrdím totiž, že každá z těchto dvou variant lásky má diametrálně odlišnou podobu.  Rozdělme si proto celý definiční obor na dvě sekce. Jsem si vědom toho, že existují vědecké teorie rozdílných mužských a ženských priorit postavené na základě odlišných rodičovských investic, níže předkládám intuitivnější, ale možná o to praktičtější náhled.

Láska mužská

Je směřována k individuální identitě milované bytosti a manifestuje se touhou, aby tato bytost zažívala co nejpříjemnější stavy. Má lineární a predikovatelný vývoj (může i vyprchat). Lze použít přirovnání, že je pohledem na neměnící se fotografii.

Láska ženská

Je směřována k vlastní archetypálně představě o tom, jakou roli by měla milovaná bytost zastávat (ochránce, poskytovatel jistoty, atd.). Individuální identita milované bytosti představuje sekundární hodnotu. Osobnost muže je relevantní do té míry, do které umožňuje žádoucí symbolický archetyp ztvárnit. Lze použít přirovnání k filmu. Na rozdíl od předcházejícího přirovnání k fotografii je film dynamický. Žena v něm hraje svoji roli a je zároveň svým vlastním divákem. Muž má v tomto filmu roli hrdiny, daná role může být ovšem obsazena jiným adeptem, pokud z ní ten původní vybočí. Tato láska není lineární, ale tranzientní, či fluidní, a její intenzita je přímo odvozena schopnosti muže hrát danou roli správně.

Přímé a nepřímé důkazy

Když se zeptáte ženy, proč miluje zrovna toho muže, odpoví něco jako: „cítím se s ním v bezpečí“, „umí mě rozesmát“, „je to dobrý otec“ -> hraje správně svoji roli.

Když se zeptáte muže, proč miluje zrovna tuto ženu, odpoví něco jako: „je krásná“, „má dobré vlastnosti“, „obdivuji ji, že umí to a to“ -> pohled na stacionární fotografii, zaměření na osobnost.   

Myslím, že obě dvě varianty mají přirozené, evoluční vysvětlení. V období, kdy se evolučně formovala lidská psychika, byly životní vyhlídky velmi nestabilní. Ženy byly do značné míry komoditou. Při střetech mezi tlupami byli poražení mužští bojovníci zabiti, ženy původní tlupy byly ovšem integrovány do tlupy nové, kde získali nového partnera. Musely proto prokázat schopnost odpoutat se od původního ochránce a přimknout se k ochránci novému. Z tohoto důvodu u nich byl selektován znak, kterému výše říkám tranzientnost. U mužů se tento znak nevyvinul, protože se na ně popisovaný typ událostí nevztahoval.

Co se týče ženského požadavku na muže, kterým je hraní archetypální role, i ten je v ženské psychice zakořeněn velice hluboce. Už malé holčičky, když si hrají s panenkami a mají tam Kena, tak ten ve hře plní určitou jasnou roli.  

Závěr a morální ponaučení

Vypadá to, že jsem naštvaný na ženy, ale tak to vůbec není. Jen chci říct, že muži nejsou z Marsu a ženy z Venuše, ale že to je mnohem horší, muži a ženy totiž vůbec nejsou ve stejné sluneční soustavě. Ti i ti mají nárok na svoji přirozenost, problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že v rámci společnosti a zejména kultury (hudba, film..), není mezi těmito dvěma typy lásky rozlišováno. Jsou smíseny do jedné kategorie, která není ani reprezentována kompromisem, ale má exkluzivně podobu lásky mužské. To generuje nerealistická očekávání. Muži s upřímným zájmem budovat partnerský vztah předpokládají, že budou ženami milováni stejným způsobem, jako oni milují ženy. Toho ovšem nikdy nedosáhnou. Jak jsem říkal, jejich osobnost je z pohledu žen sekundární a relevantní jen jako nástroj umožňující zahrát jejich archetypální roli ve filmu, načež ten film skončí.

Muži nevědí, že jsou ve filmu. Když dojde na konec vztahu ze strany ženy (konec filmu nebo přeřazení na jinou roli), muži se potýkají s otázkou: „Na počátku vztahu jsem pro ni byl signifikantní, teď už pro ni signifikantní nejsem. Co se stalo špatně?“. Takovéto přemýšlení představuje tragický koncepční omyl. Muž byl pro život ženy inherentně nesignifikantní celou dobu, už při samotném počátku vztahu. Jeho význam byl odvozen pouze z míry přiléhavosti k její projektivní identifikaci s žádoucím archetypem (slibuji, že už to dál nebudu opakovat). Muž byl zcela nesignifikantní i přesto, že byl v některých fázích vztahu označován jako „fantastický přítel“, či „vynikající manžel“. Film se bude hrát i poté, co bude tento muž z dané role vyloučen, není to nic epického. Když není obsazen pan xy, lze obsadit pana zx, yz atd., někdo to nakonec vždy zahraje.     

Přál bych si, aby se romantická očekávání zrealističtěla a mluvilo o tom, že ženy milují jinak, než muži a byla opuštěna glorifikovaná představa jednoho typu lásky. Leckdo by si ušetřil trápení.